Lost (Bakudeku)✔

15.Bolest

"Baku?" "No?" "No minule jsem se na to nezeptal, ale pamatuješ si ještě někoho ze třídy?" No tak to je otázka. Ne. I když ta vzpomínky s Dabim. Fajn řeknu mu to.

"Dlouhovlasá je Momo. Červenovlasý Kirishima. Ten s tou parukou Todoroki a ten koho máš v mlze? Jedině Midoriya." Brouzdal jsem v paměti a snažil se vzpomenout. "Na nic jiného si nevzpomenu, jako bych ztratil paměť. A o tom co jsem ti říkal, vidím zamlžené útržky." "Náhoda?" Nic není jen náhoda. Blesklo mi hlavou "Nic není jen náhoda." Šeptl jsem. Něco mi tu nesedí. Denkiho jsem poznal, až když jsem ho viděl. "Hele a nemohl bych někoho zkusit vidět osobně? Třeba když ho uvidím a uslyším tak si rozpomenu. Tebe jsem taky poznal." "To je dobrý nápad..." Přerušil jsem ho. "Ale nesmí o mě oni vědět. Nesmí se dozvědět že žiji." Pokýval hlavou. Prý se na to vrhneme zítra. Obvolá pár známých a nevím co ještě. Každopádně jdu spát.

Ráno jsem si hodil sprchu a najedl se, to samé i Denki. Sčesal jsem si vlasy, tentokrát dolů a oblékl si černé oblečení. Nandal jsem si kapucu a mířil si to do auta. Momentálně neřídím já. Doufám že to přežijeme ve zdraví. Dorazili jsme před moderní dům. Natáhl jsem si kapuci více do obličeje s sklopil pohled. Denki zazvonil. Bože prosím, ať to dobře dopadne. 

Někdo zazvonil. Neotvírej. Pomalu jsem šel ke dveřím. Kurva neotvírej! Víš co se stalo minule? Ani nevíš kdo to je! To je ale přece jedno sakra! Popadla mě neskutečná bolest hlavy. Utřel jsem si oslzené oči a mířil ke dveřím. Je to Denki. Za ním nějaký kluk. Nevím kdo to je. Je oblečen v černém a není mu vidět do tváře. Otevřel jsem. "Ahoj... Co tu děláš? A kdo to je?" Přece jsem jen trochu zvědavý. Denki se na mě podíval s obavami. Ani neskrývám že jsem totálně v háji. Po krátkém a rychlém vysvětlení jsem je pustil dál. Tos neměl ty idiote. Ignoroval jsem ho. Hej ty kryple, neignoruj mě! Nevšímal jsem si ho a šel udělat pití návštěvě. Setmělo se mi před očima a já sebou šlehl na podlahu.

Vstal jsem. Funguje to. Zabralo to. No tak se trochu prospí no. V podvědomí. Přišel ten idiot že jestli jsem v pohodě. Prý slyšel ránu. "Jasně jsem v pohodě." Mrkl jsem na něj. On se usmál. Společně jsme odnesli něco k pití a sedli si na gauč. Najednou jsem sebou trhl. Co se to děje. Ha?! Ten zmetek chce sebrat kontrolu. To mu nedovolím. V mysli jsem se zamračil. Myslel jsem že jsme kamarádi. Věřil jsem ti. A kamarádi si nepomáhají? zarazil se a Já se uchechtl. Jsme přece kamarádi. Copak jsem tě neučil nikomu nevěř? Máš mě. Budeš tu se mnou a nebudeš se muset trápit. Mrkl jsem na něj. "No tak proč jste přišly?" Usmál jsem se. "Jen si odskočím. Za chvíli jsem zpátky." Usmál jsem se a odešel, směrem do kuchyně. Stál jsem u linky a chviličku přemýšlel. Nemohu si vyčistit hlavu jak mi tam ta špína vříská. Vzal jsem nožík, vyhrnul rukáv a udělal malou řeznou ránu. Ani to nebolelo, ale na potlačení toho zmetka, co se pořád snaží převzít kontrolu, to stačilo. Rukáv jsem vrátil do normálu a nožík odložil do dřezu. Vytáhl jsem nůž na maso a usmál se. Nechceš udělat to co si myslím že ne? Málem jsem se zasmál i nahlas, ale udržel jsem se. Budou z nich krásní pokusní králíci...