Chodec

30 10 6
                                    

  Měli to za sebou. Konečně. Jakmile jejich dopravní prostředek přistál v hangáru, jejich mysl se zase stala soukromou. Cael si ještě pro jistotu v hlavě zpíval jednu velmi otravnou melodii, snad aby se opravdu ujistil, že jeho myšlenky patří jemu. Žádné znechucené myšlenky se však neobjevily. Oblečení do suchých šatů se třináct přeživších mohlo vrátit na palubu archy Strážce, gigantické vesmírné lodi, která Alaranům sloužila jako domov. Takových bylo celkem pět. Všemocný sloužil jako císařský palác, takže se nedal počítat.

  Očima hledal svého otce a svou sestru sotva vešel do hangáru. Nikdy by to nepřiznal, ale chtěl na otce udělat dojem. Místo toho zahlédl spousty natěšených rodičů, sourozenců či přátel. Až u zábradlí v druhém patře zahlédl i samotného císaře. Zamračil se. Vedle císaře stála i usměvavá, mladičká dívka. Jeho následnice. Císařská korunní princezna Skaeli Zarca shlížela na úspěšné rekruty s úsměvem a nadšením, které se u jejího otce rozhodně neprojevilo. Prostě tam byl a snažil se vypadat, že nemá na práci tisíc dalších věcí.

  Cael odvrátil zrak a raději se zadíval na svou instruktorku. Ta vypadala velmi nadšeně, ale to jen díky tomu, co mělo následovat. Slavnostní obřad, kde si třináct z nich vybere své budoucí povolání. Nikdo neočekával, že všichni zůstanou v armádě. On už měl však vybráno. Chtěl se stát Chodcem, stejně jako ona. Nebyl to snadný život a síly, které ovládali jeho délku často krátil. Většina Alaranů se na chodce prázdnotou dívala s jistým opovržením. Nikdo nezapomněl, že Prázdnota jim sebrala všechno. Cael však viděl jednoduchý rozdíl. Chodci Prázdnotu pouze používají, nesnaží se ji ovládnout jako jejich předci. Byla k tomu potřeba obrovská psionická síla a ne vždy se nováčkům povedlo tu energii vůbec použít. Neexistovalo žádné měřítko, podle kterého se dalo poznat, zda má uchazeč opravdu potenciál zacházet s vesmírnou energií. Psionika? Pro tu existovalo několik různých škál a úrovní, jako by si s tím dal nějaký znuděný byrokrat opravdu velkou práci.

  Ani se nerozloučil s ostatními, prostě odešel do své kajuty, kde plánoval zůstat až do obřadu. Rozvalil se na svou jednolůžkovou postel a užíval si ticha. Hlavou se mu honily představy o budoucnosti. Nejen jeho, ale celé jednotky, do které patřil. Caelovi myšlenkové pochody však brzy přerušil spánek. Ne, že by spal dlouho, ale i ta hodina, kterou zvládl prospat, mu přidala na energii. Nemohl se dočkat, až začne svůj výcvik.

  O několik hodin později, všech třináct stálo v řadě vedle sebe. Jejich uniformu vystřídaly společenské oděvy v černo-modrých barvách. Cael se rozhlížel po obřadní místnosti. Alarané nešetřili opravdu na ničem. Místnost byla dostatečně velká pro čtvrtinu archy, bohatě zdobená a uprostřed stáli oni, nastoupení před svou instruktorkou a několika dalšími významnými osobnostmi. Chodkyně Elbriga vyvolávala jejich jména. Následně vystoupili z řady a nahlásili své budoucí povolání. Alespoň tak mohli rekruti přiřadit k obličejům i jména, neboť se znali pouze pod přezdívkami. Zraněná medička, která byla jako první, ke Caelovu překvapení chtěla pokračovat jako voják. Dívka se zalíbením ve velkých zbraních samozřejmě také. Z třinácti z armády odešlo šest. "Zarca, Cael," ozvalo se jeho jméno. Vystoupil z řady a sebejistě prohlásil, že se chce stát Chodcem prázdnoty. Několik zděšených rodičů se hlasitě nadechlo a v davu, který je obklopoval se rozeznělo šuškání. "To je přece císařův syn!", "Šílenství!". Cael je ignoroval. Na jeho urozeném původu mu záleželo pramálo. S otcem se sice častokrát neshodli, ale když mu sám císař zakázal pokračovat ve vojenské kariéře, lepší rozhodnutí neexistovalo. Ještě toho dne se domluvil se Skaeli, že na trůn usedne ona. Koutkem oka zahlédl císaře, jehož obličej byl rudý vzteky. Jeho drahá sestra stojící vedle se však povzbudivě usmívala. Zahleděl se na Elbrige, která na něj zmateně mrkala. Takové rozhodnutí nečekala. Nikdo z nich takové rozhodnutí nečekal. Žena se usmála a pokračovala ve vyvolávání jmen. Posledním, kdo si měl vybrat svou budoucnost, byl ten muž, kterého Cael zachránil. Z nějakého jemu nepochopitelnému důvodu doufal, že si vybere stejnou dráhu. "... Arden". Zbystřil. Pohledem mu propaloval záda. Ani nevěděl proč, ale na jeho odpověď čekal jako na smilování. Nenápadně potřásl hlavou. Proč mu na tom vůbec tolik záleží? Mužův hlas pronesl jediné slovo. "Psion." Cael se částečně zaradoval. Trénink psioniky patřil k oběma povoláním. To znamenalo, že se mohli dále potkávat. Přišla však chvíle, kdy k nim měl promluvit císař, takže nad úvahou, proč mu na tom tak strašně záleží, nemohl dlouho setrvat. Mohutný muž s prošedivělými vlasy se postavil vedle Elbrigy. Jeho tmavě modré oči probodávaly Caela jako pár rozžhavených dýk. Měl vztek. Na jeho hlubokém, autoritativním hlase to však nebylo ani poznat. Jeho syn však protočil očima. Celá jeho řeč o gratulaci a úspěchu byla namířena na všechny, kromě něj. Pěkných pár minut povídal o jednotě jejich národa. Všichni se svému císaři uctivě poklonili. Cael, aby nevypadal jako naprostý nevychovanec, pouze sklonil hlavu. Přišel čas na rodinné setkání. Za těch šedesát let od doby, co opustil Všemocného se s otcem odmítal vídat. Stále mu dával za vinu smrt matky. Teď, když mu bylo krásných sto dvacet se na svého otce stěží dokázal podívat, aniž by dal najevo svou nenávist. Kolik rozruchu způsobil, když se jako nezletilý vydal žít na archu mezi obyčejné občany! Pomalým krokem se vydal za sestrou a bohužel i svým otcem. Skaeli pro něj vždycky byla mladší sestřičkou. Dívka snahu o udobření otce se synem ještě nevzdala. Jenom kvůli Caelovi zůstala v paláci, kde se připravovala na svou roli císařovny.

  "Doufám, že jsi se sebou spokojený," zavrčel otec sotva k nim došel. Skaeli něžně sykla a vydala se obejmout bratra. Jenže to už se nadechl k odpovědi. "Asi stejně spokojený, jako ty," odpověděl jízlivě. Císař Aurel hleděl na svého syna s velkou dávkou opovržení. "Pojď, Skaeli, ještě mám spoustu práce," prohlásil a odkráčel někam na druhou stranu. V rychlosti se objali, než se princezna musela vydat za otcem. Cael tak zůstal sám. Rozhlédl se po místnosti, když viděl pohled Elbrigin nesouhlasný pohled. Usmál se na ni a pokrčil rameny. Nebylo to nic nového. Přišla k němu blíž. "Řekni mi, Zarco, děláš to naschvál svému otci, nebo se opravdu chceš stát chodcem?" zeptala se. To, že se k němu chovala stejně jako ke všem ostatním se mu líbilo. "Myslím to vážně, Veliteli," odpověděl, přičemž použil její oficiální titul. Žena si povzdechla. "Tak dobrá, zítra v devět, paluba devatenáct," s těmi slovy se otočila a zamířila kdovíkam. Cael, spokojený sám se sebou, vyrazil do kantýny. Elbriga ho bude čekat v tréninkové místnosti psionů. 

VacanteKde žijí příběhy. Začni objevovat