Vacante

Probuzení

  Skaeli utíkala chodbou. Šla pozdě, velmi pozdě. Život princezny nebyl pro ni. Tvářila se, jako by byla tou hodnou, milující dcerou, ale ve skutečnosti by nejraději zmizela z místního kvadrantu. Sdílela bratrovu potřebu objevovat vesmír. Jenže osud ji nepřál a ona se musela připravit na roli císařovny. Ne, že by jí to nějak moc vadilo, ona neomezená moc není úplně k zahození... ale stojí to za ztrátu volnosti? Zatím si její drahý bratr už několik týdnů užíval rostoucí moci a téměř žádných povinností. Záviděla mu.

Konečně doběhla ke dveřím trůnního sálu. Zastavila kousek před dvojicí strážných, kteří se na ni pobaveně usmívali. Většina vojáků na palubě Všemocného byla obeznámena s faktem, že princezna chodí pozdě. Stejně nikomu nezbylo nic jiného, než na ni všude čekat. Počkali, než Skaeli popadla dech. Vpustili ji do sálu, kde seděl otec a několik dalších admirálů. Porada.  Ty nesnášela ze všeho nejvíc. Řešit problémy svých poddaných ji dokonce i bavilo. Setkat se s nimi, pomoct jim v řešení a to vše pěkně s milým úsměvem. Pokud nic, princezna svůj lid milovala a oni na oplátku zase svou budoucí císařovnu. 

"Omlouvám se za zpoždění, otče. Omylem jsem použila výtah do strojovny..." snažila se omluvit svou nedochvilnost. Všichni moc dobře věděli, že nejspíš zapomněla. 

"V pořádku, prosím, posaď se," odpověděl císař tónem, který naznačoval nelibost. Nebylo se čemu divit. Císař si potrpěl na dochvilnosti, která se velmi dobře projevovala u Caela. Vždycky byl všude dřív, než měl. Dívka si upravila své hnědé vlasy s modrými pruhy a posadila se naproti otci. Už v ten moment se začala nudit. Nejvyšší admirál Miwo Kara právě podávala hlášení o škodách na svých svěřených lodích. Kdyby aspoň z bitvy, ale poškození nezpůsobilo nic jiného, než čas. Čekání v temných zákoutích vesmíru se podepisovalo na lodích stejně jako na lidech. Karu měla celkem i ráda, nebyla tak upjatá, jako většina admirálů, ale když přišlo na hlášení, ta ženská dokázala mluvit hodinu. 

Nuda však skončila, když admirál Kara začala s tématem pirátů. Co Skaeli věděla, nikdy s piráty problém neměli. Báli se vstoupit do zakázaných koutů galaxie. Jenže podle Kary napadli několik přepravních lodí přímo v jejich území. Císaře to viditelně naštvalo. "Myslel jsem, že jim platíme!" vykřikl a bouchl pěstí do stolu. Princezně málem spadla čelist až na spodní palubu. 

"Počkej, tati, to mi jako chceš říct, že platíme piráty, aby nás nechali být?" zeptala se značně překvapeně. Většina z přítomných sklopila pohled ke stolu. Věděli to všichni, kromě Skaeli. A nejspíš většiny Alaranů. 

"Je to asi osm set let, co jim tvůj děd zaplatil. Od té doby jim čas od času dáme nějaké suroviny či zbraně. Oni nám na oplátku poskytují informace a nechávají nás být, očividně se někomu ta úmluva přestala líbit," pronesl poslední větu s ledovým hlasem. Jeho pohled zamířil k admirálce Kaře. "Kontaktujte velitelku Elbrige, ať se o to postará, odchod."

Všichni admirálové se poctivě uklonili a zmizeli z místnosti. Skaeli však chtěla odpovědi. "Tak co mi všechno ještě tajíš?" zeptala se. 

Otec opětoval pohled. "Na všechno máš čas, Skal," snažil se být milý, ale jeho hlas byl plný vzteku. Pokud byl čas si dupnout, nebylo lepší chvíle. 

"Ne, tati. Chci vědět všechno," odpověděla rázně, bez špetky strachu. Císař ji propaloval pohledem, až to bylo dívce nepříjemné. Odvaha pomalu začala ustupovat, když otec povolil. 

"Není toho moc, kromě tajné smlouvy s piráty máme i tajnou základnu na planetě Orun. Vím o ní jen já a několik admirálů, samozřejmě i ti, co na té základně slouží..."