Perry Potter a Tajemná Komnata

Magické opiáty

„Ovšem si uvědomuji, že mé vyprávění ani zpola nezachycuje majestátnost celé události, protože na to zde prostě není čas. Ale pro ty, jež tak natěšeně natahují své krčky, mám skvělou zprávu. Přesně kvůli tomuhle jsem sepsal Stmívání a, nejen kvůli tomu, že jsem právoplatným autorem, vám doporučuji si knížku zakoupit – Pokud tak učiníte během pár minut, dostanete speciální slevu na mém E-shopu!" Zlatovlasý muž pravděpodobně ani nepostřehl, že žáci netahovali krk k němu, ale na prázdné stoly, na kterých si mezi talíři ustlali. Lockhart skoro až zamilovaně naslouchal vlastnímu hlasu, zatímco přecházel jak páv po Brumbálovo miniaturním pódiu. „S tímhle bych vám všem chtěl z hloubky svého srdce popřát krásný večer, dobrou noc a jen připomínám, že autogramy budu rozdávat pouze před začátkem či po konci hodin – Rozhodně nesmutněte, pokud si o něj nestihnete zažádat během hodiny! Dveře mého kabinetu vám jsou otevřeny čtyřiadvacet hodin denně. Rozhodně se nestyďte stavit a přinést pár galeonů, protože ani kuře zadarmo nehrabe." S mrknutím odhalil své bělavé zuby. „A samozřejmě zadarmo ani spisovatel nepíše. Kdyby ano, bylo by to obyčejné hobby, ze kterého by neměl pocit naplnění naprosto nikdo. Koho by to u všech čertů mohlo naplňovat..." Zakroutil hlavou, neschopen si představit, kdo by takto mohl ztrácet volný čas, aniž by z toho měl jakýkoliv výdělek. To mohl dělat pouze blázen! „Prosím, odeberte se pomalu do svých ložnic a s některými z vás se uvidíme hned ráno." Jeho proslov se setkal s tak nadšeným aplausem, jakého je jeden nadšený člověk a pár zdvořilců schopných. Perry po nasazení svých brýlí a pomalého rozkoukání se, zjistil, že ten hlasitý podporovatel byl Hermiona, co jako jedna z mála hltala profesorovo každé slovo. 

„Myslím, že už vím, jakého učitele nebudu mít v oblibě." Zamumlala Minnie po promnutí očí. „Kdyby ego nadnášelo, byl by jako vzducholoď."
„Co je to vzdu-" Perryho otázku přerušil hlaholící tmavovlasý mladík, zvedající se od stolu
„Prváci, pojďte za mnou, prosím." Ruku držel vysoko nad hlavou, aby jej nikdo nepřehlédl. Rozespalí žáci se pomalu zvedali na nohy, protahujíc se po nepohodlném ležení.
„Kdo to je?" Zeptal se opětovně černovlásky, co je před chvíli, co jim přišla jako věčnost, seznámila se Snapem. Na ostré tváři se jí mihl letmý úsměv a na talíř odložila nakousané kuřecí stehno.
„To je Cedrik Diggory." Odpověděla mezi přežvykováním, jakoby to byla nad slunce jasná věc. Když si všimla jejich zmatení, pokračovala. „Normálně by měl šanci stát se prefektem až další rok, ale když ho rozřazovali, Moudrý klobouk na celou síň zahlaholil, že jiného mrzimora naší generace nikdo znát nebude." Stejně jako ostatní studenti, i ona se zvedla na nohy a s křupnutím zad se opětovně natáhla pro rozjezené stehýnko. „Brumbál to vzal na smrt vážně, protože prej slova toho klobouku jsou svatá nebo co, a prohlásil něco na styl: „Tak ho nechme, ať si užije slávy dokud může."" S úšklebkem protočila oči. Oba dva zarazila skoro přesná imitace ředitelova hlasu. „No a v prvním ročníku ho tehdejší prefekt zaučoval. Myslím, že už druhé pololetí asistoval." Zamyšleně kousla do masa, zatímco zbylé prváky vytrhlo Cedrikovo opětovné zavolání. 

Po zařazení se mezi ostatní, následovali onoho zázračného mrzimora stále čekajícího na svojí slávu. S těží vnímali kamenné chodby i schody stáčející se dolů. Většina unavených dětí skoro ani nepostřehla Cedrikovo vyprávění o cestě, kudy je vedl. Většinu se mu ovšem povedlo probrat jednoduchou větou.
"Egomaniaci jsou ve věži na druhé straně hradu, šprti u knihovny a emaři v podzemí, pod jezerem aby jim to přidalo na oněch mysterious vibes, ale my, jakožto nejvíc chill lidi v okolí, jsme na to šli asi nejchytřeji. Naše místnost je hned u kuchyně, takže pokud v noci budete mít hlad, skřítci vám většinou s radostí něco uvaří, pokud zůstanete na menší pokec." Dobře, ta věta nebyla jednoduchá a bylo jich více, avšak účel splnila. Vůně, která je všechny obalila v hřejivém objetí, jakmile seběhli poslední schody a vešli do chodby, jim prozradila, že jsou na místě. Diggory je provedl okolo zátiší, které tvořilo vstup a stanuli před hromadou velkých sudů, které z velké části zahalovala stinná prohlubeň.
„Teď dávejte pozor, jinak se do místnosti nedostanete." Podotkl a doufal, že i přes únavu aspoň někdo poslouchal. Nebylo by to poprvé, co by za ním hned druhý den někdo přišel, že si nepamatuje heslo. S vidinou, že by tenhle rok mohl být trochu jiný, si stoupl k prostřednímu sudu, na který klouby zaklepal. „Pokud zaklepete do rytmu 'Helga Mrzimorská', otevřou se dveře." Stačilo jediné ohlédnutí se přes rameno, aby věděl, co se jim honilo hlavama. Stroze se usmál. „Je to pojistka, víte jak to chodí. Nebo na to přijdete za pár let, nicméně nechceme uvnitř nezvaný hosty. Kdybyste náhodou vyklepali špatné heslo, spustíte obranný mechanismus." Ti, co i přes únavu vnímali, na sucho polkli.
„No... Myslí, že teď budeme kamarádi, co nic nerozdělí." Špitl Perry k Minnie. Ani nepostřehl, že si heslo zkoušela vyklepávat do vzduchu. „Nestojím o to, aby mi ten systém roztrhal na kusy jen kvůli tomu, že nemám hudební sluch." V duchu nadával, že nezdědil hudební sluch. Aniž by to Lily Potterová mohla tušit, její milovaný synek byl zdrojem onoho ošklivého zvonění v uších, co jí pronásledovalo celý večer.