Kapitola čtrnáctá

236 27 16
                                    

Sasori, nabalený do teplého oděvu a připomínající sněžného muže, vystoupil z vyhřátého autobusu. Do obličeje, jež byl jednou jedinou částí jeho těla, která nebyla úplně zakrytá, ho téměř okamžitě zasáhla mrazivá facka zimního ledového vzduchu. Počkal, než vůz odjede a pak se konečně vydal na druhou stranu silnice směrem k vysokým mrakodrapům, kde si mohli dovolit bydlet jen ti nejbohatší z nejbohatších. A to jeho nejlepší přítel, Uchiha Itachi, rozhodně byl.

Akasuna se zamračil a zamířil k prvnímu z těch gigantů, přesněji řečeno k parkovišti, polapen do stále temnějších a naštvanějších myšlenek. Že by to bylo právě ono množství bohatství a vyšší životní úroveň, kvůli čemu se ho Deidara nakonec rozhodl vyměnit právě za tmavovlasého muže? Kousnul se do rtu a tiše zavrčel. Popravdě mu nikdy nepřipadalo, že by Dei byl jenom pouhý zlatokop, který se zajímal o peníze. Ale taky si celou tu dobu myslel, že pokud k Itachimu choval nějaké city, byla to jen čirá antipatie, nebo v horším případě nenávist. No, jak to tak vypadalo, rozhodně se zmýlil ve spoustech věcí. Například v tom, že nepřátelské pocity mezi nimi dvěma byly vzájemné. A ne, že mu nejlepší kámoš přefikne milence hned při první příležitosti.

Stačilo na to jen na chvíli pomyslet, aby se vztek, obývající jeho nitro, opět probudil a rozproudil se celým tělem. Ovládal jej stále silněji a silněji, jednu buňku po buňce, až skoro zapomněl, z jakého důvodu sem vlastně přijel. Dokonce mu po pár okamžicích přestala být zima, ačkoliv se teplota na ukazateli teploměru stále více snižovala. A vysoké, snad třicet centimetrů napadané závěje z předešlé noci, k jejichž odklizení se stále nikdo neměl, tomu taky dvakrát moc nepomáhaly.

Chvíli ještě trvalo, než se skrze sníh dostal až na začátek bohaté čtvrti. Sešel z chodníku mezi auta a začal hledat známou barvu a poznávací značku. Nějakou dobu trvalo, než ho mezi všemi těmi vozy našel, ale nakonec se mu podařilo stanout před tím, které hledal. Srdce se mu v ten okamžik silně rozbušilo a v hrudi mu zatrnulo očekáváním i přesto, že tušil, že bude prázdné a Deidaru v něm nenajde. Stačilo udělat už jen pár kroků, aby si svou domněnku potvrdil. Sundal si rukavici a ruku položil na místo, kde se pod plechem ukrýval motor. Byl studený. Už to musela být nějaká doba, co sem Deidara přijel.

Stisknul dlaň v pěst a donutil se vůz obejít. Na zadním sedadle se válelo několik zavazadel. Sasori zvedl hlavu k nejbližší budově a zadíval se až úplně nahoru, kde tušil prosklenou zeď. I když to bylo opravdu vysoko, linulo se odtamtud tlumené světlo. To, co se odehrávalo uvnitř...

"Kurva!" zaklel nahlas a pěstí bouchnul do zmrzlých dveří.

Bylo mu úplně jedno, že si o ně v ten okamžik roztrhl kůži, která byla bez rukavice už tak dost křehká a zmrzlá. Bylo mu jedno, že mu po kloubech tekla krev, a zamazala mu konec rukávu dočervena. Soustředil se jen a pouze na ty živé představy, které se mu najednou honily hlavou. V ten moment definitivně hodil za hlavu, že přišel zkontrolovat, jestli se Deidarovi nic nestalo. Vyrazil směrem k mrakodrapu s jedním jediným cílem.

Rozbít jim oběma hubu.

***

"Máš to tady fakt strašně pěkně zařízený," kývl uznale hlavou Deidara těsně po tom, co se posadil na pohodlný měkký gauč se šálkem horkého zeleného čaje s příchutí sušených sakur, o který si hřál zimou zkřehlé prsty. Pohledem přejel přes tmavý nábytek, teplý huňatý koberec a rozpálený krb s praskajícími poleny. Pak se podíval na svého dvoumetrového přítele z dětství s bílými nagelovanými vlasy a potetovaným rukávem na ruce, který mu vyčníval z pod trička a mimoděk jej napadlo, že Hidan je v tomhle baráku trochu jako pěst na oko. "Vypadá to, že babička si žila fakt dobře."

Tenká hranice [ItaDei, SasoDei] ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat