maybe he's the one

•nejsem jeho dcera!•

,,Slečno Diggoryová mohla by jste na okamžik?"
Oslovil mě při odchodu z velké síně Brumbál.
,,Jistě, stalo se něco?"
,,Ne tak úplně. Mohl bych s vámi o něčem mluvit?"
,,Jistě! Teď hned?"
,,Ne, běžte se ubytovat do svého pokoje, prohlédněte si za doprovodu vašeho bratra či někoho z žáků školu a pak se zastavte v ředitelně."
,,Dobrá pane profesore, budu tam."

Bradavice byly rozsáhlé a já se docela tak trochu ztratila. Bloudila jsem chodbami a upřímně jsem se bála, že tady umřu a budu tady nakonec strašit. Sice se mi líbilo každé místo tady víc a víc, ale začínala jsem mít pocit že už jsem se doopravdy ztratila.
,,Doháje!"
Zaklela jsem si sama pro sebe protože už jsem viděla můj konec.
,,Co tu hledáš?"
Ozvalo se najednou z temného rohu chodby.
,,Prosím? Je tady někdo?"
Upřímně jsem se docela bála jaký pošuk tady na mě vyskočí.
,,Um, promiň, nechtěl jsem tě vylekat"
Vystoupil ze tmy zrzek co na mě tak upřeně koukal u našeho stolu.
,,Promiň, ani jsem se nepředstavil. Jsem Fred Weasley, taky z nebelvíru.
,,Merline já se tak bála, prosím příště vystup ze světla."
Usmála jsem se na něj a podala mu ruku ma znamení seznámení.
,,Jsem Alexine Diggoryová, ale prosím říkej mi Lexi"
,,Těší mě, co tu pohledáváš tak sama?"
,,No, měla jsem naplánovanou cestu do nebelvírské věže, ale lehce jsem asi někde zabočila vedle."
,,Tak já tě doprovodím a alespoň tě po cestě trochu víc poznám.
K tomuhle jsem absolutně nic nenamítala! Byla jsem ráda že tu neskončím jako mrtvola kterou ohlodávají myši.
Cesta nám netrvala ani zdaleka tak dlouho, jako cesta když jsem sem šla. Povídali jsme si o sobě a mně ten kluk byl celkem sympatický, myslím že z nás budou fajn kámoši.
,,Tak jsme tady, odtud už do pokoje snad trefíš ne?"
,,uh, ano! Zajisté. Teď už to je jen pár schodů nahoru.
Začala jsem se usmívat a on mi úsměv sladce oplatí. Naše cesty se rozdělily a já měla namířeno do pokoje 193. Můžu vám říct, že když jsem se blížila k tomuto číslu, hrozně jsem se bála jaké holky tam budou. Doufám že to nebudou žádné pipiny. Jemně jsem zaťukala a poté jsem vešla dovnitř.
,,Um, ahoj poslali mě sem, prý s vámi budu mít pokoj."
,,Ano, ahoj! Už tu na tebe čekáme."
Řekla taková průměrně vysoká brunetka s krásnýma hnědýma očima která v náruči svírala rezavého kocourka.
,,Hermiona Grangerová, těší mě"
Natáhla ke mně ruku a já ji to samozřejmě oplatila.
,,Alexine Diggoriová, ale prosím říkejte mi Lexi"
,,Samozřejmě, v tom není problém. Támhle to je Ginny, je sice o ročník níž než my dvě ale pokoj spolu máme už dva roky."
Podívala jsem se na zrzku která se na mě moc mile usmívala. Úsměv jsem jí samozřejmě vrátila.
Dobrou půl hodinu jsme si povídaly o tom jak to tady chodí a holky mi toho mnohé řekly. Působily na mě moc fajn, byla jsem ráda že jsem nechytla nějaké barbínky.
,,Holky nerada vás opouštím ale musím najít bratra a jít do ředitelny, myslím že už jsem tam dávno měla být."
,,Jistě, trefíš do velké síně? Cedric tam vždy bývá s přáteli v tuhle hodinu."
Řekla mi Ginny a já jen kývla. Sice jsem po odchodu z pokoje měla docela obavy ale doufala jsem že trefím. Byla jsem udivená když jsem do velké síně trefila na poprvé a bez jakýchkoliv komplikací. Mířila jsem přímo k mrzimorskému stolu a očima jsem hledala bratra.
,,Diggoryová!"
Zakřičel někdo za mými zády. Rychle jsem se otočila a hele me se, Malfoy. Když o něm bratr doma mluvil tak měl pravdu. Hezký to ano, ale ten arogantní výraz?
,,Co po mně chceš?"
,,Hele, podle mých informací jsi tu nová, tak bych ti chtěl jenom říct že by sis mě měla vážit a dávat si bacha na jazyk!"
,,Ha, vážit si tebe Malfoy? Leda ve snu"
Otočila jsem se a chtěla jsem pokračovat ve své cestě.
,,My dva jsme spolu neskončili Diggoryová!!"
Zařval mým směrem ale já už se neotočila. Jediné co mě znepokojovalo bylo to, že jsem ze svého vnitřního pocitu cítila že my dva jsme spolu doopravdy ještě neskončili.. nebudu vám tady vyprávět jakým směrem, to musíte časem pochopit.

,,Lexi, tak co? Jak se ti tu zatím líbí? Mimochodem, lidi, tohle je moje sestra Alexine."
,,Um, ráda vás všechny poznávám ale potřebuju aby jsi se mnou šel do ředitelny.."
,,Stalo se snad něco?"
,,Ne, teda, doufám že ne. Brumbál mě požádal ať za ním přijdu a sama tam netrefím."
Už jsem očima naznačovala že jdeme, protože na mě všichni koukali jak na zjevení a mě to docela štvalo.

Po cestě jsem Cedovi řekla moje první pocity a dojmy, měl ze mě radost. Nevím jak ale znal heslo od ředitelny a tak jsme se dovnitř dostali opravdu rychle.

,,Slečna Diggoryová a pan Diggory. Už jsem vás čekal. Posaďte se."
řekl Brumbál a my tak udělali, já z toho však neměla dobrý pocit.

,,Jak se vám tu líbí slečno?"

,,Zatím je to tu skvělé pane profesore"

,,To jsem rád, se svou kolejí jste
spokojená? Nebo jste čekala že skončíte jako váš bratr v mrzimoru?"

,,Jsem. Nečekala jsem ani trochu že skončím jako můj brácha, to by u mě byl víc pravděpodobnější zmijozel."

,,Ano, to máte pravdu. Přesně o tomhle s vámi musím mluvit. Víte, nezavolal jsem si vás jen tak. Musím vám oznámit něco, s čím nejspíš seznámeni nejste. Všichni byli znepokojeni když vás moudrý klobouk zařadil do nebelvírské koleje, protože všichni ví co jste zač Alexine."

,, Jak to myslíte pane profesore?"

,,Pane Diggory, pamatujete si na dětství s vaši sestrou?"

,,Um, upřímně nepamatuji, jistě že vím že tam byla, ale byl jsem hodně s přáteli a vím že sestry jsem si začal všímat až tak v 5 letech."

Byla jsem z Cedricovích slov docela zmatená, upřímně jsem to ale měla stejně. Z mého dětství si pamatuju jen malé útržky. Ale nechápala jsem proč o tom teď mluvíme.

,,Víte, vaše matka s vaším otcem vám to nedokázali říct a proto požádali mě abych vám to řekl až mladá slečna nastoupí do Bradavic. Víš Alexine proč jsi nastoupila do školy až teď, a ne jako váš bratr v jedenácti letech?"

,,Mamka mi říkala že to je z důvodu toho že jsem byla často nemocná a nezvládala bych to tu sama."

,,Nebyla jste nemocná, jen vás ovlivňovala síla vašeho pravého otce."

,,Otce? Ale náš táta jí neměl jak ovlivňovat."

Řekl s nechápavým výrazem brácha.

,,Jak myslíte pravým otcem?"

,,Slečno, vaše matka když se narodil váš bratr následně otěhotněla ještě jednou, však ne s Amosem Diggorym, Ale s Tomem Riddlem. A ten vás několik dlouhých let ovlivňoval na mysli. Proto se vaše matka s vaším otcem báli vás poslat do Bradavic, a tak jsme se dohodli, že až budete starší, bude lehčí na vás dávat pozor. Sice jste přebrala jméno Alexine Diggory ale vaše pravé jmeno je Alexine Riddle."

Ve mně se začalo všechno tak zvláštně mixovat a pomalu mi začali téct slzy.

,,Profesore co to povídáte? Moje sestra je opravdu moje sestra a s Voldemortem nemá nic společného. Myslím že se mýlíte."

,,Jistě, mýlit se je běžná lidská vlastnost. Neznám osobu která by se ještě nemýlila, ale bohužel teď k vám mluvím s jistotou."

,,NE! Vy lžete!! Nejsem jeho dcera!! Jsem Diggoryová od hlavy až k patě! Nevím co to je za komedii, nehodlám to už poslouchat! Cede jdeme!"

Čapla jsem bratra a vystřelila jsem z ředitelny rychleji než kulový blesk. Se slzami v očích jsem šla co nejrychleji a i když jsem věřit nechtěla, cítila jsem že profesor má pravdu. V bratrovém objetí jsem se na chodbě uklidnila a beze slov jsme každý odešel do svého pokoje. S nikým jsem nemluvila a jediné co, tak jsem si lehla a propadla a říše snů.