𝐓𝐄𝐄𝐍 𝐑𝐎𝐌𝐀𝐍𝐂𝐄, 𝗆𝗂𝗅𝖾𝗌 𝖿𝖺𝗂𝗋𝖼𝗁𝗂𝗅𝖽

ғᴏᴜʀ

｡*✧*｡*✧*｡*✧*｡✧*。

❝ 𝗬𝗲𝗮𝗵 𝘄𝗶𝘁𝗵 𝗲𝘃𝗲𝗿𝘆 𝗯𝗿𝗼𝗸𝗲𝗻 𝗯𝗼𝗻𝗲, 𝗜 𝘀𝘄𝗲𝗮𝗿 𝗜 𝗹𝗶𝘃𝗲𝗱 ❞

｡*✧*｡*✧*｡*✧*｡✧*。

PRÁVĚ stojíme před školou a čekáme na auto, co nás doveze až k Milesovi domů. Nemám nejmenší tušení, jak jeho dům vypadá, ale mám z toho takový zvláštní pocit..

,,Ví tvoji rodiče, že u vás přespím?" Zeptala jsem se, abych prolomila to trapné ticho mezi námi, jenže po téhle otázce to bylo ještě horší. ,,Milesi?" Oslovila jsem ho, když nějakou chvíli nedopovídal a položila mu ruku na rameno.

,,Nemám rodiče...umřeli.." Řekl s kamenným výrazem a já zaskočeně pootevřela ústa.

,,Bože, já jsem blbá...p-promiň, n-nevě-"

,,V pořádku, nic si z toho nedělej. Jak jsi sama chtěla říct – nevěděla jsi to. Stejně bych ti to dřív nebo později musel říct." Přerušil mě a věnoval mi letmý úsměv. ,,A neboj, nikomu nebude vadit, že u nás budeš." Dodal a zrovna se před námi zastavilo černé auto, do kterého Miles okamžitě nastoupil.

Nervózně jsem se posadila na zadní sedačku a prohlédla si osobu, jenž řídila. Byl to muž s delšími tmavými vlasy a strništěm na tváři.

,,Dobrý den." Pozdravila jsem zdvořile a pokusila se nedat najevo strach a nervozitu, jenž mnou stejně přetékaly.

,,Nazdárek. Milesi, to je ta tvoje kamarádka, co u nás přespí?" Podíval se na chlapce a ušklíbl se.

,,Ano. Její táta není doma a nechci, aby tam byla sama." Oznámil mu a sladce se usmál.

,,Dobře, jen ať potom paní Grose po mně neřve, že jsem přivezl nějakou nezvanou návštěvu." Uchechtl se a já polkla. ,,Samozřejmě to nemělo být nijak myšlené ve zlém, vůči tobě." Otočil se na mě a já s nervózním úsměvem přikývla.

Konečně jsme se rozjeli a já cestou málem usnula. Nečekala jsem totiž, že Miles bydlí tak daleko od školy, ale naštěstí jsem zůstala při smyslech.

Dívala jsme se s okénka a pozorovala míjející se pustinu...doslova pustinu. Nikde nic nebylo. Sem tam se mihl nějaký ten strom, ale jinak jen pole, pole a pole..

Když jsme projížděli cestou, lemovanou lesem, dojeli jsme až k obrovské černé bráně, která se otevřela a my tak mohli jet dál.

Myslela jsem, že omdlím, jakmile jsem uviděla obrovský...hrad? Nevím, jak bych to nazvala, ale vyrazilo mi to dech. Přísahám, že jsem čekala cokoliv, ale tohle opravdu ne.

,,Jsme tady!" Prohlásil Miles vesele a vystoupil z auta, načež přiběhl k zadním dveřím a jako gentleman mi otevřel.

,,Děkuji." Špitla jsem pořád zaskočeně a začala se rozhlížet kolem. Nekonečná zahrada, živé bludiště, velký skleník.. ,,Je tohle skutečné, nebo jsem jen usnula v autě a tohle se mi zdá?" Zeptala jsem se, aniž bych si uvědomila, že jsem otázku vyřkla nahlas.

,,Věř nebo ne, ale je to skutečný." Pronesl kudrnáč pobaveně a já zatřásla hlavou, čímž jsem se opět dostala do reality. ,,Pojď, dáme si věci ke mně do pokoje a provedu tě tady, než se objeví moje sestra, která mi tě přebere." Usmál se na mě a já přikývla.

Každou vteřinou jsem byla překvapená víc a víc. Uvnitř je to ještě větší než zvenčí! Křičela jsem v duchu a otáčela se kolem vlastní osy, přičemž mě Miles s pobavením pozoroval.