𝐓𝐄𝐄𝐍 𝐑𝐎𝐌𝐀𝐍𝐂𝐄, 𝗆𝗂𝗅𝖾𝗌 𝖿𝖺𝗂𝗋𝖼𝗁𝗂𝗅𝖽

sᴇᴠᴇɴ

｡*✧*｡*✧*｡*✧*｡✧*。

❝ 𝗪𝗮𝘀 𝗜 𝘀𝘁𝘂𝗽𝗶𝗱 𝘁𝗼 𝗹𝗼𝘃𝗲 𝘆𝗼𝘂? 𝗪𝗮𝘀 𝗜 𝗿𝗲𝗰𝗸𝗹𝗲𝘀𝘀 𝘁𝗼 𝗵𝗲𝗹𝗽? ❞

｡*✧*｡*✧*｡*✧*｡✧*。

VE STÁJÍCH jsem strávila téměř hodinu. Ano, opravdu hodinu. A co jsem dělala?

Hned po příjezdu jsem odsedlala Delilah a vyhřebelcovala ji. To jsem měla hotové za takových patnáct minut. Ve zbylém čase jsem jí z hřívy pletla copánky, uklízela stáj od hraček, které tu nechala Flora, nebo jsem prostě jen seděl na seně a přemýšlela nad životem.

A jestli jste mi tohle uvěřili, tak musíte být stejně naivní, jako já, protože jsem nemohla přemýšlet nad ničím jiným, než nad tou pusou s Milesem. Přiznávám, bylo to dokonalé...jeho rty na těch mých...svět, ve kterém jsme jen my dva. Dokázala bych o tom básnit celý den i když se jedná jen o pár vteřinový moment.

Když už jsem se nudila natolik, že jsem skoro usínala, rozhodla jsem se sebrat a jít aspoň k Milesovi do pokoje, protože tam stoprocentně nidko nebude a já se vyhnu otázkám stylu ,,Co tady děláš?" ,,Kde máš Milese a Floru?"

Potichu jsem se proplížila dlouhou chodbou až ke dveřím, do kterých jsem měla původně namířeno, ale v tu chvíli jsem zaslechla podobné zvuky, jako minulou noc. Vycházely ze stejné místnosti, jako posledně.

Snažila jsem přesvědčit samu sebe, abych to nechala být a věnovala si svého, ale hlas slečny Jessel byl tak vyděšený a bezmocný. Přes všemožné přemlouvání jsem se nakonec po špičkách vydala ke dveřím na konci chodby.

Proč tohle dělám? Proč tohle dělám? Sakra proč si nemůžu hledět svého a musím se furt cpát do cizích záležitostí?! Křičela jsem na sebe v duchu a to už jsem stála na stejném místě, jako včera v noci.

,,Petere, prosím."

,,Vždyť víš, že bych ti nikdy neublížil."

,,Ale to právě teď děláš...ubližuješ mi."

,,Jenže tobě se to líbí."

,,Ne, nelíbí.. Přestaň, prosím."

,,Ještě vydrž."

Po tomto krátkém rozhovoru už šly slyšet jen tiché vzdychy, doprovázené vrzáním postele a tlumeným pláčem. Nemusela jsem se dívat, abych zjistila, co dělají, protože mi to bylo jasné.

Už jsem se chystala k odchodu, jelikož jsem věděla, že prostě nic nezmůžu, ale když jsem se otáčela, drcla jsem do sloupku, na němž byla váza a ta následně spadla na zem. Všude se rozletěly střepy a já na nic nečekala a rozběhla se do Milesova pokoje. Sakra, sakra, sakra!

Nezavírala jsem, protože jsem věděla, že bych dveřmi hlasitě třískla a hned by bylo jasné, kdo tu vázu rozbil. Nervózně jsem se tiše posadila na matraci a doufala, že mě nikdo nezahlédl.

,,Je tu někdo?" Z chodby se ozval mužský hlas a já dělala hluchou.

,,Co se stalo?" Zeptala se vyděšená Jessel.

,,Nevím, prostě se rozbila váza." Odpověděl Quint.

Dále už jsem nic neslyšela. Ani muk.