Poslední tóny

Kapitola 27.

Kayla

První listopadový týden byl strašně hektický. Nejenom, že toho najednou bylo ve škole nějak moc, skoro každý den nějaké testy, ale hlavně se blížila basketbalová soutěž, kde jsem já a dalších sedm děcek měla provázet zahraniční hráče.

Na mě samozřejmě padl tým, který přicestuje z Moskvy. Hovorná Seina ode mě ze třídy měla na starost Francouze. Astrid, alespoň tak se podle všeho jmenuje gymnastka, která chodí do druháku, zase pochází ze Švédska. Brity si naštěstí mohl vzít, kdo chtěl, protože se s nimi domluví bez velkých problémů snad kdokoliv, nakonec, aby měli v této partě zastoupení i prváci, byl zvolen Charlie, malý blonďák s brýlemi. To samé platilo i pro Kanadu, ty nakonec měl na starost Brynnin spolužák Sean. Z jejich třídy zde byl taky Robert, který podle všeho skvěle ovládal italštinu. Zbývalo už jenom Německo a Mexiko. Mexiko bylo jednoduché, protože dost  děcek odsud mluvilo plynně španělsky. Nakonec to byl Juanpa z 2.C, kdo tím byl pověřen. Jako poslední naši partu, v podstatě "chův" pro cizí basketbalisty, doplnila Ali z 3.D, takže třída, kam chodila Violet, Lux a tak dále.

Nejvíce jsem si určitě rozuměla s Astrid, protože jsme se spolu mohly bavit i o gymnastice. Astrid byla podle mě taková ta typická seveřanka. Blond vlasy do půli zad, světle modré oči, upřímný úsměv, sportovní postava. Byla moc hezká a hlavně se s ní pěkně povídalo.

Taky jsem si padla do noty se Seanem, protože jsme nějak začali řešit naši společnou kamarádku Brynn. Přidal se k nám i Robert. Rob mi hodně připomínal Jeremyho. Nejenom vzhledem, ale hlavně chováním. Už na první pohled to byl naprostý pohodář, zajímal se o sport, zároveň rád hrál počítačové hry, i když to baví snad skoro všechny kluky, ne? S Robertem jsem si rozuměla vážně dost, dokonce i on sám usoudil, že si jsou s Jeremym dost podobní, když jsem mu ukázala fotku mého nejlepšího kamaráda.

Do našeho rozhovoru se po chvilce přidala i Ali, což mě upřímně překvapilo, protože nevypadala moc nadšeně, že tady s námi musí sedět a řešit se slečnou Morenovou, která si to očividně vzala celé na starost, jak bude soutěž probíhat a co se od nás očekává.

Bylo mi trochu líto Charlieho, protože tady byl ze všech nejmladší a neměl se s kým bavit, takže jsem ho přizvala k naší partičce. No a nakonec to dopadlo tak, že jsme se začali bavit mezi sebou naprosto všichni. Bylo vidět, že slečna Morenova je ráda, že jsme si sedli.

Prvním úkolem, co byl na našem dlouhém seznamu, bylo společně s panem Clausem a druhým učitelem, který byl přidělen ke stejné zemi jako my, vyzvednout "náš" tým na letišti a seznámit se s nimi. Většina týmů měla přicestovat nejpozději do pátku 20. listopadu, hlavně ty týmy, co poletí dlouhou trasu, protože ty budou potřebovat nejvíce času, aby si zvykli na časový posun a tak podobně. První utkání se totiž konají už v pondělí.

"Moji" Rusové měli dorazit právě v ten pátek kolem čtvrté hodiny odpoledne. Naštěstí ke mně patřila i slečna Morenova, takže věřím, že to všechno proběhne v pořádku. Na schůzce nás pomahačů, která se konala ve středu první dvě hodiny, se nakonec objevil i pan Claus a basketbalový tým. Trevor na mě kývl na pozdrav, ten projekt do angličtiny nás celkem sblížil, mezitím co Brent mě jen probodl pohledem. Přitom bych to měla být spíš já, kdo by měl být víc naštvaný, ne?

"Ahojte, děcka," zasnažil se o kamarádský tón Claus. "Přišel jsem vám ještě poděkovat, že nám pomůžete s tím turnajem. Fakt díky, protože bez vás by to bylo vážně těžké zorganizovat. Zároveň musíme vylosovat, do které základní skupiny bude patřit který tým, proto tady jsou i kluci," ukázal na jeho svěřence.

"S kolegou jsme si říkali, že bude dobré, když u toho budete i vy, protože dáme dohromady vaše denní plány," vysvětlila slečna Morenova, proč u losování musíme být i my.

"Jojo, zároveň musíme losování natočit na video, aby ostatní země viděli, že jsme si nedali do skupiny schválně ty slabší, abychom vyhráli."

Nevydržela jsem to a musela jsem se uchechtnout, protože potom, jak v sobotu dostali od St. Luisky na prdel, by jim to jedině prospělo. Mého pobaveného výrazu si naštěstí všimla jen Astrid a ta to neřešila. Claus už mě takhle neměl rád, protože jsem nepodpořila jeho kluky, takže bylo dobře, že řešil kameru a nedíval se po nás.

"Dobře, kamera snad funguje, takže zdravíme ostatní učitele a hráče u losování," Claus se trapně zasmál a zamával do videa.

"Prvním členem skupiny A jsou domácí, jak to tak už bývá," Claus ukázal kartičku s nápisem USA a položil ji na stůl do prvního sloupečku na stůl, "a další už budeme losovat."

"Slibuju, že mám oči naprosto zavřený a kartičky pořádně prohrábnu," zasmál se a přitáhl k sobě kartonovou krabici, ve které byly další papírky. No, moc profesionální to tedy neměli.

"Druhým ve skupině A je," Claus udělal dramatickou pauzu, která ale byla až zbytečně moc dlouhá, takže basketbalisti ho museli pobídnout, ať už to ukáže.
"Druhé je Německo," vytáhl papírovou kartičku a pečlivě ji ukázal do kamery. Místností to začalo šumět hlasy basketbalistů, kteří měli potřebu komentovat jejich vylosovaného soupeře.

"A poslední tým skupiny A je tým z Ruska," vylosoval Claus poslední, když šum ustal. Super, takže já budu určitě muset být v blízkosti Brenta, který mě nenávidí. Fakt úžasné!

Ve skupině B byla Anglie, Švédsko a Mexiko, což znamenalo, že na skupinu C zbyla Francie, Itálie a Kanada. No, upřímně jsem zvědavá, jak tohle všechno dopadne.

Aby toho nebylo málo, o víkendu mi navíc přišel email, kde mě můj bývalý tým zval, abych vystoupila a pak byla porotcem charitativní soutěže, která měla být jako vzpomínka na mámu. Mělo se to vše uskutečnit v lednu a výdělek měl putovat do dětského onkologického ústavu v Portlandu, který pečuje o děti se zhoubnými nádory z prakticky celého západu Ameriky.

Přemýšlela jsem nad tím vážně hodně. Přišlo mi od týmu hezké, že chce udělat mámě něco jako  memoriál a že chtějí pomoci dětem s rakovinou. Já sama charitativní akce zbožňovala, sama jsem vždycky ráda přispěla, obzvlášť pokud se jednalo o rakovinu a ještě ke všemu, když jde o děti. Máma by z toho byla nadšená.

To byl můj hlavní důvod, proč jsem na to nakonec po dlouhém rozhovoru s mojí rodinou i kamarády, kývla. Sice jsem si řekla, že s gymnastikou je pro mě konec, ale máma by tohle chtěla. A přece nemůžu říct ne na takovouto prosbu? To prostě nejde.

Nastává tady ale velký problém. Od ledna jsem gymnastiku nedělala a nemůžu jen tak po roce nakráčet před všechny ty diváky, porotce, soutěžící a tak podobně a očekávat, že si rázem vzpomenu, jak se to vlastně všechno dělá. Budu muset někde trénovat. Jenže kde? Místní tým mě nenechá jen tak trénovat v jejich tělocvičně, i kdybych jim za to platila zlatem. Vždyť už nejsem ani zaregistrovaná ve svazu. Už nejsem oficiálně gymnastka. Teď mi nikdo tělocvičnu  nepronajme. Jedině tak můj bývalý tým v Medfordu, ale nemůžu tam dojíždět několikrát týdně, to prostě nejde, i kdybych chtěla sebevíc.

"A co u vás ve škole? Vždyť tam máte dobrou tělocvičnu jsi říkala, ne?" vyřkla najednou myšlenku, která napadla i mě, ale okamžitě jsem ji zavrhla, Tori.

"To nejde, Hillová mě tam beztak nepustí." Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu a stála si na svém.

"Za pokus nic nedáš," pokrčil táta rameny a pohladil mě ve vlasech. Nedám, jen dost možná riskuju svůj život, tati.