Poslední tóny

Kapitola 30.

Než začneme, potřebovala jsem v dnešní a pár dalších kapitolách nějak odlišit přímou řeč, která se má jakože odehrávat v ruštině. Proto si prosím představte, že přímá řeč psaná kurzívou probíhá v ruštině😅 Díky, Mia.

Kayla

Pátek 20. listopadu přišel dřív, než jsem očekávala, a tak jsem teď stála na místním letišti po boku slečny Morenove a pana Clause. Letadlo z Los Angeles, kterým měli basketbalisti z Ruska přiletět, už přistálo. Teď už zbývá jen čekat, až si vyzvednou zavazadla a setkají se s námi u vstupu do terminálu číslo 4.

Nervózně jsem zkoumala kartičku v plastovém obalu, která mi visela na krku, abych se nějak zabavila. Tu kartičku jsem měla proto, aby bylo na první pohled vidět, že patřím k organizátorům celé téhle akce. Vlastně ani nevím, proč jsem byla nervózní, protože většinou nemám problém se bavit s cizími lidmi, ale na partičce několika téměř dospělých kluků z cizí země bylo něco trochu zastrašujícího.

"Támhle to budou nejspíš oni," řekla zničehonic slečna Morenova. Když jsem zvedla hlavu a zadívala se stejným směrem, skutečně se k nám blížila několikačlenná skupina kluků s jedním starším mužem v čele. Na sobě měli týmové teplákové soupravy značky Adidas v tmavě šedé barvě. Wow, ať žijí stereotypy! Ještě každému vodku do ruky, ušanku na hlavu, a ať za nimi jede Putin na medvědovi a bude to dokonalé.

Slečna Morenova se rozešla jejich směrem a já se po chvilce rozmýšlení, jestli mám ještě čas utéct, také nakonec vyšla.

"Zdravím, jsem Inna Morenova, učitelka ruštiny na Franklinově střední škole." Podala si ruku s jejich trenérem, který se představil jako Roman Katajev. Já s Clausem jen nezúčastněně postávala za jejími zády, i když jsem na sobě cítila zvědavé pohledy ruských mladíků.

"Tohle je Kayla Moroshkinova, naše studentka, která s vámi nemá problém mluvit rusky, a bude vás celý týden doprovázet," představila mě a přitáhla mě k sobě.

"Zdravím," usmála jsem se, "ráda vás poznávám."

"Potěšení je na naší straně." Roman se otočil i na jeho svěřence, aby podpořili jeho slova. Ti přikývli, nahlas souhlasili, usmáli se a nebo se na mě ani nepodívali. Každý měl svoji vlastní reakci. "Omlouvám se, ale nedá mi to," Roman se pozastavil a podíval se na mě pořádně, "nejste  náhodou dcera naší gymnastky Tatiany Moroshkinové?"

"To je to až tak vidět?" nejistě jsem se zasmála.

"Jsi úplně stejná, až na ty kudrnatý vlasy teda," ozval se vysoký blonďák po mé straně, "jsem Yulian mimochodem."

Ruku jsem si s ním nepodávala, jen jsem kývla na pozdrav. Jméno Yulian jsem si zapsala do paměti, protože jsem se chtěla alespoň trochu naučit jejich jména, aby byl následující  týden lehčí.

"A tohle je trenér našich kluků, pan Claus," představila posledního dospělého slečna Moroshkinova. Ten jakmile uslyšel svoje jméno ve spleti ruských slov, kterým očividně vůbec nerozuměl, usmál se a anglicky se s nimi pozdravil. Roman Katajev překvapil docela dobrou angličtinou. Byl tam sice velmi silný ruský akcent, ale bylo mu bez  problémů rozumět.

Po představení jsme nasedli do miniautobusu, který patřil škole, a vydali jsme se k malému hotelu Ferdinand, který byl asi deset minut chůze od školy. Někteří basketbalisti byli ubytováni zde, někteří ještě v jiném hotelu, a mám pocit, že Britové a Kanaďané byli na volných pokojích na místním internátu. 

Po ubytování někteří zůstali na hotelu a byli rádi, že si konečně můžou lehnout po prakticky celém dni v letadle a hlavně kvůli jedenácti hodinovém posunu. Tady bylo pár minut po páté odpoledne, což by znamenalo, že v Moskvě je už zítřek. Konkrétně čtyři ráno. Tohle přepočítávání mezi západním pobřežím Ameriky a Moskvou už mám díky rodině v malíku. I když doma máme  jedny hodiny nastavené tak, že ukazují o 11 hodin víc, aby to orientování v čase bylo jednodušší.