Často přemýšlím, jaké by to asi bylo, kdybych měl rodinu, která by mě milovala. Jasně, máma mě miluje, to vím, ale stejně spolu moc nejsme. Snaží se dělat všechno proto, aby byl táta spokojen, aby byl jinej, ale stejně se jí to nikdy nepodaří. Taťka už je prostě takovej. Máma si dává záležet, aby neviděl, když mě občas objímá, když mi říká něco hezkého nebo když mi třeba na Vánoce schová nějaké cukroví. Ne vždy se jí to podaří a pak je táta na mámu hnusej, křičí na ni a mě vždycky pořádně seřeže. Že prý už jsem dost velkej na to, abych se choval jak mamánek a že si nezasloužím, aby mě měla mamka ráda. Nesnáším ho. Co jsem mu udělal? Proč je na mě tak hnusej a na bráchu ne? Asi proto, že ho poslouchá a je úplně stejnej jako on. A protože je starší. Starší bráchové mají vždycky výhodu. Ten můj ji má ale dvojnásobnou. Má povoleno mě bít, přikazovat mi co mám a nemám dělat, a prostě nade mnou mít úplnou moc. Ho taky nesnáším. Nesnáším celej svůj život. Jakej má vůbec smysl? Aby si na mě otec s bratrem mohli vybíjet svou zlost?
YOU ARE READING
Opravdový domov
RandomTřináctiletý David nemá úplně jednoduchý život. Žije se svým otcem, který si na něm vybíjí svou zlost, často ho mlátí a nadává mu do sraba, starším bratrem, který se k němu chová úplně stejně, mnohdy i hůř a vystrašenou matkou, která každý den všec...
