Opravdový domov

Část 7 Elizabeth

Když si doma o pár hodin později dělám úkoly, slyším hlasitý ženský výkřik, něco mezi vystrašením a voláním o pomoc. Trvá jen pár sekund, ale je tak hlasitý, že spousta lidí vyjde na chodbu, aby zjistili, co se děje. Na chodbu vyjdu i já. V tom přiběhne na naše patro nějaký muž a začne bušit na dveře Jonsonových. ,,Bábo jedna stará hysterická! Víte, kolik lidí se leklo?!" dveře otevře ten kluk z rána. David Jonson. ,,Omlouvám se pane, máma uklouzla a.... lekla se." řekne a hned zase zavře dveře. ,,Jasně" ušklíbne se ten muž a odběhne zpět. 

Já se také vrátím do svého bytu a jdu pokračovat v úkolech. Matika mi zabere dost času, a tak, když se rodiče vrátí z práce, jsem ještě stále ponořená do výpočtu zlomků. I přesto ale zaslechnu, jak si rodiče povídají. O Jonsonových. ,,.... já ti nevím. Trochu mi nahánějí hrůzu" ,,Ale no tak Anet, je to sousedský zvyk" Rodiče chtějí pozvat Jonsonovi na oběd. Super. ,,Čau mami, tati." řeknu když  vejdou do mého pokoje ,,Ále, tady se někdo učí" řekne taťka. Ušklíbnu se. ,,Vy chcete pozvat Jonsony na oběd?" ,,No ano zlato, chceme se s našimi sousedy seznámit" ,,Já to nechápu. Jsou to jen sousedi. Nemusíme se s nimi za každou cenu scházet" řekne mamka. ,,No tak, Anet, chci je poznat" ,,Ještě nám tady něco ukradnou" namítá mamka. ,,Já si ale také myslím, že by bylo fajn je poznat" zastanu se táty. ,,No tak, mami, jeden oběd" prosím. ,,A jak to, že je tak moc chceš poznat? Nikdy jsi na sousedské obědy nebyla" rýpne si. ,,No... David se mnou chodí do třídy a...... a sedím s ním ve výtvarce. Chci o něm něco vědět" to není tak úplně lež. David se mnou sice ve výtvarce nesedí, ale vědět o něm něco chci. ,,No tak jo" obměkne nakonec máma. ,,Díky!" ,,Máš za co! A teď na ně utíkej zazvonit." ,,Cože? Ty po mně chceš, abych je pozvala já ?!" zhrozím se. ,,No jasně, přesvědčila jsi mě ty, tak mazej" ,,Prosím tati, že tam půjdeš ty?" zkouším to. ,,V žádném případě. Na tátu to nezkoušej" řekne mamka nekompromisně a jde do koupelny. ,,Tati, prosím" škemrám ještě, ale táta je neoblomný. Musím je pozvat já. 

Stojím před dveřmi s cedulkou Jonsonovi a celá se klepu. Co když mi otevře David, ale ještě než stihnu něco říct, zavře mi přímo před nosem? Co pak řeknu rodičům? Nebo co když mi otevře Davidův bratr, ten namachrovaný blbeček, co ani neumí říct ahoj? A když mi otevře on, mám říct dobrý den nebo ahoj? Achjo. Když už natahuji ruku ke dřevěným dveřím, slyším za sebou něčí hlas. Ten hlas je chladný a povýšený, určitě bych s takovým člověkem nechtěla přijít do konfliktu. ,,Co tu děláš?"zeptá se. ,,Já.... ehmm.... dobrý den, já... p-přišla jsem.... je doma váš otec ? teda.... chci říct.... táta?" Pěkně. Super, Lizo, takovéhle situace zvládáš na jedničku. Myslím, že bys mohla dostat nějaký diplom........ Ten kluk vypadá docela pobaveně, ale zároveň trošku rozzuřeně. Vsadila bych se, že jde rovnou z hospody. ,,Co po mém otci chceš?" ,,Já..... tedy.. moji rodiče.... ehmm..... vás chtějí pozvat na... ehm... oběd" vysoukám ze sebe. Nejradši bych se propadla hluboko do země. Ten kluk se na mě jen dívá a já přemýšlím, kdy mě udeří. Nakonec mě ale jen obejde a odemkne dveře. ,,Počkej" řekne a zmizí za nimi. Chvíli tam čekám, když v tom na chodbu vyjde muž. Je vysoký, docela svalnatý, vlastně úplný opak mého táty. Má plešatou hlavu a veliká ramena. Na sobě má černé tričko s krátkým rukávem, které mu odkrývá obrovské bicepsy, riflové kalhoty a drahé naleštěné boty. Zajímalo by mě, jestli v nich chodí i po bytě nebo si je obul jen teď, aby se mi předvedl.  Na obličeji má vytetované kérky, různé pro mě nepochopitelné znaky, stejně jako jeho syn. Jde z něj ještě větší strach než z jeho syna a věřte mi, to už je co říct. ,,Dobrý den, pane Jonsone. Chci vám jen říct..... tedy.. přišla jsem vám pozvat k nám na oběd. Příští týden." ten chlap se na mě zkoumavě podívá. ,,Jsem Elizabeth Hielová . Před pár dny jsme se nastěhovali naproti vám." dodám. ,,Kdy by to bylo?" pronese chladným hlasem. Je to vůbec normální?? Vaši noví sousedi vás přijdou pozvat na oběd a vy jste na ně ještě nepříjemní?? Mám sto chutí na toho chlapa zakřičet, že se chová jak idiot, ale naštěstí se udržím a mile odpovím. ,,V sobotu, pane. Kolem jedné hodiny, kdybyste měli čas." ,,Ještě si to rozmyslím." řekne a zavře za sebou dveře. Ještě si rozmyslím? Rozmyslím? Nedivila bych se, kdyby v jejich rodině o všem rozhodoval on, ale stejně. Já pozvala celou rodinu a on se choval, jako kdybych pozvala jen jeho. Řekla jsem snad něco špatně? Pochopil to špatně? Ať už to pochopil jakkoli, znova na ty dveře klepat nebudu. To v žádném případě. Loudavým krokem zamířím zpět do našeho bytu a přemýšlím, jak řeknu rodičům, že pan Jonson si to ještě rozmýšlí.