Hikari (Supernatural fanfiction)

Ten druhý případ

Bobby nakonec nebyl gentleman a k Charlie do pokoje prostě vlezl. I kdyby mu nešlo o společnost a parťačku na případ, tak by ji měl někdo zkontrolovat. Její režim byl sice takový, že kolikrát jela nonstop dny a noci a pak dny a noci prospala, ale stejně.

Když ji vzbudil, zírala na něj jako čerstvě vyoraná myš, ale nakonec se zdálo, že je ráda – snad se trochu zbavila toho, co ji ve spánku pronásledovalo.

Nabídku připojit se k němu na cestě za případem přijala s povděkem, zvlášť když se dozvěděla, že se pojede do Kalifornie. Přece jen byl docela rozdíl mezi tím, když venku klesala teplota pod bod mrazu, a mezi příjemnými jedenácti stupni v noci. A ve dne okolo dvaceti...

Kdyby šlo o dovolenou, ne o případ, bylo by to úplně ideální.

A pak už byli na cestě, a přestože Charlie zatím zůstávala zvadlá jako nezalité spathiphyllum, byla s ním a to bylo pro Bobbyho v tu chvíli důležité.

Z přihrádky vytáhl kazetu s nahranými Murder Ballads, hodil ji do přehrávače a vzpomněl si, jak mu Cavea přehrával Dart.

Skoro prosebně hodil okem po Charlie, aby se probrala a zapředla hovor dřív, než se jemu podaří propadnout do toho sentimentálního hnoje, který se na něj zase jednou chystal.

Charlie měla hlavu opřenou o okýnko, pohled napůl upřený ven a napůl jím kontrolovala Bobbyho vedle sebe. Pořád ještě víc spala, než byla při vědomí. Nestihla se učesat, než vyjeli, přesto měla ve vlasech, stále ještě obarvených na blond, posazené velké sluneční brýle. Ty si teď sklepla na nos a střihla po Bobbym širokým úsměvem.

„Myslíš, že to bude na opalování?" zeptala se.

„Na opalování?" chytl se celkem vděčně Bobby. „Možná. A možná tam bude i na upalování."

Uchechtl se a pokračoval: „Když budeme mít štěstí, půjde fakt jen o magora, kterýmu hráblo a vystřílel svoji rodinu, no a pak budeme mít dovolenou. Ale pokud ne, tak to může bejt cokoli od ducha až po měňavce. Každopádně za pár hodin budeme muset někde zastavit a přespat, protože tě nechci nechat řídit takovou dálku a sám to v kuse nedám."

Charlie si posunula brýle na nose o trochu níž, aby na Bobbyho přes ně líp viděla.

„Bobby, víš, s kým mluvíš? Dokážu hrát celou noc a ani k tomu nepotřebuju RedBull. A pokud udržím pozornost, abych neprohrála jedinou bitvu a přitom udržela svoje království na vrcholu, znamená to, že udržím dostatek pozornosti na to, abych vydržela řídit celou noc a celý den."

Pokrčila rameny, brýle si postrčila zpátky na oči. Nohy si přitom vyhodila na palubku, jako kdyby už byli ve slunné Kalifornii a šlo o nějaký rodinný roadtrip.

„Ale samozřejmě" obrátila se na Bobbyho ještě, „pokud se tvoje záda potřebují vyspat na posteli, můžeme kdykoli zastavit."

Shodila si nohy z palubky a otočila se k Bobbymu, jak jen jí to pás dovolil. Položila mu ruku na rameno a znovu se usmála: „Chápu, že v tvém věku to není žádná sranda, sedět tak dlouho... staříku."

„Kolikrát jsi hrála po smrtelný otravě, dítě?" přistoupil Bobby konečně na její popichování. „A neříkej, že postel, jídlo a tyhlety věci nejsou lepší, než čtyřiadvacet hodin za volantem?"

Letmo zkontroloval telefon v držáčku, ale žádná zpráva, nebo cokoli, co by ho mělo znepokojovat nebo přinutilo zrychlit tempo přesunu tam nestrašilo. Po té poslední smsce od Claudie, která tedy poměrně strašidelně působila.