Vzpomínky Lásky

7. Kapitola; nepřipomínej mi to!

Horká tekutina nadnáší mé tělo. Z té vody jde pára, která se zvedá a zdobí kachlovité zdi. Je to jedna z mála chvil, kdy se tělo i mozek uvolní. Někdy mi připadá, že je relaxační koupel lepší než spánek.
Dnešní večer se uklidnit je náročnější než obvykle. Dnes ho opět uvidím.

Stále nedokážu přestat myslet na ten den. Když jsem viděl, jak se zatvářil, když jsem na něj zakřičel. Měl jsem právo, ale něco tam nesedělo. Ano, jeho chování nesedělo. V jeho smaragdovích očích nebyla jen chtivost a majetnickost. Uvidím v jeho očích to stejné i dnes?
Sednu si a dám si hadr z očí. Dlaní si promnu kořen nosu.
,,Sakra...nad čím to myslím? Musím to ukončit. Musím...dřív než něco začnu." Vstanu z vany a s ručníkem kolem pasu si sednu na malou postel. Zvednu hlavu na zeď nad vchodovými dveřmi. Hodiny ukazují sedm hodin večer. ,,ještě mám čas." řeknu pro sebe a pomalu se připravuju na odchod. Musím to stihnout dřív než se Chary vrátí.

Za dvě minuty osm hodin, akorát čas na to vyjít. U dveří se zaseknu. Málem bych zapoměl. Otevřu okno dokořán a výjdu z pokoje. Sejdu schody a proplížím se potichu až k východu. Mám na to už svoje taktiky, jak se dostat ven. V osm hodin opravdu nemám vycházky. Před budovou si oddechnu a podívám se na hodinky. Jsem tu přesně na čas.
Předemnou zastavilo černé auto značky Ford. Osoba vevnitř otevřela dveře pro spolujezdce se slovy ,,nastup si".
Mlčky ho poslechnu a nasednu si do auta, které se hned rozjelo.

V autě navládla divná atmosféra. Nikdo z nás nic neřekl a jediný zvuk bylo vrčení motoru. Nevím, ale jsem nervózní. Odvezl nás až mimo město, to už mě rozmluvilo.
,,Kam to jedeme? Řekl jsi, že si dnes promluvíme, tak proč-" než jsem to dořekl, zarazil mě jeho smích. No spíše uchechtnutí.
,,Nic takového jsem neříkal. Jen jsem ti řekl, abys dnes večer přišel před internát."

,,Proč? Proč jsi chtěl, abych za tebou přišel? Už jsem ti řekl, že s tebou končím. Od toho dne spolu nejsme." To už byla pro něj poslední kapka. Zajel na okraj silnice a snažil se zadržet klid. Položil hlavu na volant.
,,To mám za to všechno? To se ti tak moc hnusím?" Jeho hlas zní...plačtivě? Chytím se za hruď. Tohle opravdu bolí!
,,Já se snažil zapomenout!" Opřu se zády o opěrku a s přivřenými víčky se dívám na něj. Na jeho sakra klidný výraz. Proč se pořád tváří, že on je ten, kdo přišel o všechno?! Chtěl mi položit ruku na tvář, ale ruku jsem mu odstrčil. Na jeho krásné tváři je mírný úsměv.
,,Ale nezapomněl. Na nic jsi nezapomněl, že?" Nahl hlavu vedle mé. Jen z jeho dechu mě pálila hruď.
,,Nesejde na tom, kde jsi, co děláš. VŽDY budeš můj, na pořád." Na chvíli zavřu oči. Pálí mě vidět, nerozbrečet se.
,,Byl jsem ještě dítě." Když jsem víčka opět otevřel, uviděl jsem jeho tvář. I když se změnil, stále ho vidím jako toho kluka, kterého jsem kdysi obdivoval.
,,Bylo ti skoro patnáct let. Vyrostl z tebe krásný muž." Dívám se, jak se jeho rty přibližují k mím. Pevně sevřu jeho dlaň na mé tváři.
,,Víš sakra jak jsem se cítil?!"

V hlavě se mi mihla ta vzpomínka. Sakra...proč....proč se mi to musí vybavovat?.....

Vidím pořád před očima světla houkačky. Přehrávám si stále dokola, jak ho odvezla záchranka. Byla to moje vina. Kvůli mně je teď tam kde je.
,,Kdybych... Kdybych ho jen poslechl...! Kdyby... Kdyby jsem jen dával pozor...! Kdybych netrval, že máme jít do školy, nestalo by se to." Zašeptám. Už mi ani netečou slzy.
Zabrní mi mobil v kapse mikiny. Vytáhnu ho a podívám se, co mi oznamuje. Byli to spolužáci. Nadávají mi. Každý lituje toho, co se stalo.
,,Omlouvám se." řeknu na zprávy. Po asi čtyř jsem je ani neotvíral. Nebyli to jen spolužáci. Píšou mi i cizí lidi včetně Torneovo rodiny. Nejsem schopný se jen jednomu z nich podívat do očí. Nejdu do školy... už nikdy, už ne.
Torneo, řekni mi.... Jsi v pořádku? Promiň mi to, ale neodvážím se jít do nemocnice. Co když... Co když tam nebudeš?