Together |U20|

42.

Ten večer mi moc ani nepomohl, spíše se mi všechno ještě víc zamotalo. Ale doopravdy jsem litovala Míňu,stále jsem ho s něčím otravovala.

A na to jakou jsem měla náladu včera tak dneska to byl pravý opak. Zachumlaná ve svých myšlenkách s kamenným výrazem jsem často nebyla k vidění.

Možná proto mě radši už nikdo neřešil. A kvůli té naší bublině co jsme měli,jsem zůstala na hotelu. Mohla jsem jet s kluky na trénink, ale co já bych tam tak celou tu dobu dělala.

Měla jsem čas se učit. Dřív jsem trošku prokrastinovala,ale došlo mi že bez toho asi maturitu sotva udělám. Nejvíc jsem se asi učila jazyky, angličtinu, němčinu a latinu. Možná jich bylo moc, ale mě to bavilo,mnohem lepší jak matika.

„Strašnej seš šprt,ale kdyby tě to zajímalo jde se na oběd." Přišel Míňa a já ani nevěděla kolik je.

„Ježiši to už je tolik? Díky, už běžím." Vypískla jsem.

„Nečeká tě to náhodou až v květnu?" Zasmál se.

„Jo,ale co mám dělat. Ani nevím z čeho ještě budu maturovat."

„Čeština a Ájina a už neřeš školu a pojď." Nic jiného než ho poslechnout mi nezbylo. Na oběd jsem musela jít tak nebo tak. Bylo to sice lepší jak ráno,ale přesto jsem byla myšlenkami pořád jinde. Šlo říct vlastně u vedlejšího stolu.

A očekávaně se u mě musel někdo po obědě zastavit. Akorát jsem moc neočekávala že by to zrovna mohl být Suchy,ale což.

Přišel protože se o mě prý bavili kluci a chtěl mě taky poznat. Akorát jsem vůbec netušila kde a jací kluci. Ale nějak mě napadlo že spíš ve Frýdku Jonáš, Nick a Adam, protože tady jsme moc dlouho zatím nebyli.

A ve zbytku volna než byl trénink, na který jsem se pro změnu rozhodla jít, jsem se ozvala Květě. I když ta už byla o všem pravděpodobně informována od Huga a dozvěděla se toho od něj možná i víc jak ode mě.

Překvapivě na tréninku jsem vnímala po celou dobu. Ani jsem se nějak už nezamýšlela nad něčím jiným a sledovala kluky.

Až na konci když přede mnou projel párkrát Myšák. Neozval se prostě nic, myslím že to tady bylo znovu. Hokej první až pak zbytek. A teď šlo o to se nominovat na to mistrovství, takže mi nezbylo nic jiného než čekat.
.
.
Už byl pátek, den kdy se mělo rozhodnout kdo kam pojede. Jedni do Edmontonu, druzí domů. Nic nebylo předem určené a já se ani s kluky o tom moc nebavila. Celkově já byla taková umlklá.

Nastala mi podobná situace jako v Brně, Myšák mě jednoduše neznal,a když jsem se ho včera zeptala po tréninku kdy se staví jen pokrčil rameny.

Takže my se tady od srpna bavíme jak největší kamarádi, snad i něco víc a prostě za tu Karjalu mu něco v hlavě přecvaklo a dělá mrtvého brouka.

Mě však nezbývalo nic jiného než to pochopit, stejně už možná dneska odjedu domů a bude pro mě konec. A zrovna když jsem o tomhle přemýšlela přišel pan Mlejnek s tím že je závěrečná porada.

„Proč mě budete potřebovat?" Zeptala jsem se ho.

„Protože jsi součástí realizačního týmu a měla by jsi tam být u toho s námi. Tak trochu už je jasný kdo pojede,ale uslyšíš to sama." Přišli jsme normálně do jídelny a tam už seděl zbytek.

Na zdi byl rozsvícený projektor a tam už bylo napsáno složení. Jako první jsem si všimla kdo nejede, nejvíce mě překvapil Jonáš,toho bych tam zrovna nečekala.

„Já pojedu?" Vykulila jsem oči, když jsem si četla úplně poslední řádek.

„Jo,seš pro tým dost potřebná a když už jsi s námi strávila takovou dobu místo toho aby jsi se třeba sama připravovala na závody. Zasloužíš si to." Odpověděl mi na to Lukáš. Takže asi on nejvíce rozhodoval o tom jestli pojedu já nebo on.

„Děkuju." Usmála jsem se.

„Dobře, takže tady máš papíry. To všechno si přečti a ten poslední i vyplň. Už na začátku jsme říkali jak to tam bude přibližně vypadat, takže to ti vysvětlovat nemusíme." Vložil se do toho pan Bruk a podal mi takovou složku papíru,kterých tam měl víc. Pro každého kdo pojede byla viditelně jedna.

A ani jsem se nestihla dorozjímat z toho že já pojedu do Edmontonu a už přišli kluci. Vlastně nevím proč jsem se tam těšila,budeme zavření v bublině a skoro nikam nebudeme moci.

Ale to nic nezměnilo na tom že já pojedu do Kanady. Ani nemusím být biatlonistka a už cestuji po světě.

Moje soustředěnost proto moc dlouho nevydržela. Hlavou už jsem byla v Americe, já vlastně ani nikdy neletěla letadlem... Možná mé všemožné starosti byli zbytečné,ale to bych jinak nebyla já kdybych se v tom nebabrala.

Pak následovala i večeře a já z ní odcházela jako poslední, když prominu trenéry co tam uklízeli ty věci.

Pomalu jsem se vydala na pokoj, ale v půlce cesty mě zbrzdili hlasy kluků.

„Mám tu holku moc rád. Ale co když odletím do Ameriky, co ona? Nepoletí semnou, protože pro ní je biatlon důležitý. Ale pro mě hokej taky,nebudu kecat důležitější jak ona." Tohle řekl Myši,to jsem poznala a také že mluví o mně.

Ta slova mě ani nepřekvapila,čekala jsem nějaký podobný názor.

„Ale jak ty dva chcete spolu, ztentononcovat?" Zamumlal Pytlík.

„Rašken jí podlehne,jen jí k tomu musíme dokopat." Vložil se do toho také Hugo?

„Má stále za to že s ní asi budu já. Ale vy víte. Dneska za ní musím jít a říct jí co chci já." Zabrblal Myši.

„Mohl by jsi ji už něco naznačit, jestli chápeš." Zamyslel se Míňa. Ostatní na to přikývli. Možná by jsem se dozvěděla i víc co plánují,ale to už kustodi a trenéři vyšli z jídelny. Vytáhla jsem z kapsy mobil a dělala jak se mu strašně věnuji a pomalu se rozešla na pokoj, snažila jsem se jich ani nevšimnout.

Rázem utichli a čekali co budu dělat já. Dělala jsem že jsem je vůbec neslyšela a zmizela do pokoje.

Ale já věděla vlastně docela podstatné věci, asi i všechno co jsem potřebovala. Ale stejně jsem nevěděla k čemu mi bude, když budu vědět co plánují.

K ničemu, protože jsem to chtěla přesně tak jak to řekli oni.