KROKY [ff Marvel]

~ 7 ~

Uplynulo několik dní od setkání se Sebastianem a já neustále doufala, že ho někde spatřím nebo se sám ozve. Čekala jsem, že když řekne „tak zase někdy", tak o něm uslyším co nejdříve, aby si teda vylil srdíčko a ulevilo se mu, ale nic. Taky mi došlo, že vlastně ani na sebe nemáme telefonní číslo, takže já můžu jenom čekat, než mi zaťuká na dveře od bytu. Nemůžu dělat vůbec nic a jenom slyším hodiny, jak dělají tik tak.

Ten večer na mě taky dopadla taková ponurá nálada, kdy jsem zavzpomínala na mé dřívější kamarády. Tak nějak jsem si kdysi uvědomila, že ty lidé tu jsou jenom kvůli tomu, že mě využívají a tohle jsem prostě nebyla schopná u nikoho přejít. Byla jsem ve většině případech ta, která vždy pomůže, protože je ráda za každou chvíli, kterou s někým můžu strávit. Ovšem přehlížela jsem, že to je prostě jenom využívání. A hlavně...když byli v nesnázích, tak jsem jim pomohla. Když jsem ale byla v nesnázích já, tak nikdo nikde nebyl a já si musela vystačit sama se sebou.

A teď, v přítomnosti, jdu chodbou až k šatnám, kam jsem měla přinést kávu a vodu, o kterou mě poprosil jeden z herců. Možná jsem čekala od téhle práce trošičku něco jiného. Kdo taky ne, že ano? Ale byla jsem ráda, že jsem aspoň někde mezi těmito lidmi a co si budeme...ta práce není zle placená. A co se týče mé bývalé práce? Má nadřízená z toho nebyla dvakrát nadšená, ale bylo ji jasné, že mě tam už neudrží, a tak můj pracovní poměr byl ukončen. I přesto, že mi ještě plyne dvouměsíční lhůta, tak už tam žádnou práci nedělám. Říkala jsem ale, že pokud by potřebovala někdy pomoct tak ráda pomůžu.

Zhluboka jsem se nadechla a zaťukala na dané dveře. To je slušnost přece. Otevřela jsem je, ale možná jsem měla počkat, až mě dotyčný vyzve. Několikrát zamrkám, jestli správně vidím a beze slov položím vše na stůl a svižným krokem vyjdu ze šatny. Sebastian a nějaká slečna po sobě právě lezli jako nějaká dvě zvířata v nezamčené šatně. Kdybyste si aspoň zamkli, pomyslím si. Přemýšlím, zda se to opravdu stalo anebo jenom blouzním. Štípnu se silně do ruky, a když se pořád neprobírám, tak svěsím hlavu a smířím se s tím, že to sen není. Předpokládám, že ta slečna byla jeho dívka, se kterou má tak velké problémy, ale provozovat tohle na místě, kde může kdokoliv přijít jim problém nedělá. V tom případě už ode mě pomoc nepotřebuje a já tohohle člověka mohu už naprosto vypustit z hlavy.

A že se ty problémy vyřešily sakra rychle, pomyslím si a vrátím se k mojí židli, která byla zabraná momentálně mojí taškou, abych si zaručila to, že na tuhle židli nikdo sahat nebude.

~

Jakmile jsem skončila v práci, tak jsem si sbalila švestky a vypadla, jak nejrychleji jsem mohla. Tiše jsem zaklela, když jsem zjistila, že jsem si zrovna dneska nepřibalila do tašky deštník. Někdo mě tady opravdu nemá rád, když zrovna dneska musí pršet.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a vydala se vstříc autobusové zastávce, která by měla být několik bloků odsud. Sotva jsem vyšla, tak jsem byla celá promoklá a já jenom tiše doufala, že to co nejdříve přestane. Mohla jsem počkat, mohla jsem zase sedět na té židli a v hlavě si promítat obraz toho, co jsem viděla. Přesně to mě ale donutilo ihned, opustit budovu v čas, kdy mi končila pracovní doba. Bylo mi jasné, že tam budu každý den, ale to už budu o něco klidnější a nebudu přemýšlet nad tím, jak tam Seb někoho oblizuje mezitím, co já se snažím pomoct hercům do některých šatů.

Vedle mě zastaví auto, ale můj zrak nadále směřuje do telefonu, abych našla tu správnou písničku.

"Hej Al," mít to druhé sluchátko v uchu, tak ho neslyším a mohla jsem v poklidu pokračovat dál v cestě, ale jeho hlas mě tak či onak zastavil. Otočím se směrem k němu a pozdvihnu jedno obočí v otázce, co chce, "nechceš svézt?" zeptá se mě a já v nesouhlasu zakroutím hlavou. Protočí očima a otevře dveře spolujezdce. "Jestli nechceš, abych tě do toho auta vecpal násilím, tak ti radím, nastup," zavrčí nevrle a já si promnu čelo. Přistoupím a poraženě nasednu do auta.

"Když už jsi teda můj Uber, tak mě zavez domů, zaplatím potom. Dík," oznámím mu a poslední slovo už nenávistně zasyčím. Bez dalších slov si opřu hlavu o okénko.

Jeho nechápavý výraz ve mně vyvolá lehkou nervozitu, ale nadále se snažím schovat smutek, co ve mně přetrvává a který se snažím schovat za vztek.

"Potřeboval bych s tebou..." začne.

"Nepočká to? Můžeme si promluvit až u mě? Fakt na to nemám náladu," řeknu už nesměle a schovám svůj obličej do šály, která je promočená stejně jako zbytek mého oblečení. Ten kabát mi bude schnout pěkně dlouho.

"Dobře," zašeptáa rozjede. Zapne topení, protože vidí mé klepoucí se ruce. Po chvilce, když kemně dojde teplý vzduch, tak slastně vydechnu a zavřu oči.