𝐘𝗼𝐮 𝐌𝐚𝐤𝐞 𝐌𝐞 𝐇𝐚𝐩𝐩𝐲. ||J.Jk CZ||Dokončeno

25

"Jungkooku!" Rychle jsem k němu přiběhla.
"Volejte někdo záchranku!" Co jsem to provedla?! Co jsem to udělala? "Jste v pořádku?" Neodpovídala jsem. Seděla jsem v nemocnici a čekala na mámu. Možná potkám i Jeonovi.. kdybych nechtěla aby So-Ri nežárlila nikdy by se nic takového nemuselo stát. Je to kvůli mně. První slza, druhá, a potom to šlo normálně. "Ji?" Pozvedla jsem hlavu, moje máma. Obejmula jsem jí "Můžu z-za to já."
"Prosimtě Ji, nebuď šílená! Nemůžeš za to!"
Můžu, kdybys jen věděla co jsem udělala..
.
.
Už dva týdny je Jungkook v nemocnici. Prý se už probudil, nemám tu odvahu tam po tomhle jít.. všechno tohle se média dozvěděli brzo, hned v ten den. Ach jo.. v okamžiku mi přišla zpráva, Jungkook se má dnes už vrátit? Oh..
Ach jo.. Proč já jsem vůbec něco začínala něco s ním. Že já se začala s ním bavit.. Nebudu si nic vyčítat, každý člověk dělá chyby. Akorát já jich udělala moc. Jungkook kvůli mně skončil v nemocnici, tohle si budu snad vyčítat do konce života.
.
.
V celku uběhl další týden a mně se nechce vůbec nic. Je už 7 večer a já za celý den neudělala nic. "Ji-Yong něco jsem našla, dal mi to Jungkook měsíc před tím než si přijela."
Řekla máma a podala mi maličkou černou krabičku. Otevřela jsem jí. O můj bože!
Flash back
"Tenhle řetízek si jednou koupím!"  "Proč si ho nekoupíš teď?"  "Stojí moc peněz, a máma by mi ho nekoupila víš."  "Aha, promiň."
"Nemáš se za co omlouvat Kooku."  Ten řetízek je opravdu krásný, akorát si ho teď nemůžu dovolit. No nic někdy příště.
End flash back
Proč? Co? Počkat tady je nějaký papírek. Tedy asi dopis. Začala jsem číst. Teďka jsem se solidně rozbrečela. Rychle jsem na sebe nasadila bundu a dala boty a vyběhla ven.
.
.
Rychle jsem běžela k Jinovi. Brečet a u toho běhat není sice dobrý nápad.. Zazvonila jsem a chvíli čekala. "Ano? Ji? To jsi ty? Co se stalo?"
"Je tu teď Jungkook?"  "Není je s Jiminem někde venku, proč?"  "Můžu tady na něho počkat? Potřebuju s ním nutně mluvit."
"Oh, jo pojď dál?" Šla jsem dovnitř, za tu dobu se to tady vůbec nezměnilo. "Co se stalo?"
"Ah, nevím jestli vám to můžu ukázat."
"Ukaž!" Taehyungu Ach jo..  Podala jsem ten dopis Jinovi
.
"Pamatuješ jak jsi tento řetízek chtěla? Koupil jsem ti ho, den kdy jsi odletěla jsem ti ho chtěl dát. A zkusit to znova, protože jsem už moc dobře věděl co cítíš. Akorát ty jsi odjela, skoro 4 dlouhé roky bez tebe. Moc mi chybíš, chybí mi tvůj úsměv, který jsem každý den vídal.
Chybí mi ten kyselý obličej když učitelka matematiky seřvala za to že něco neumíš. Jen doufám že jsi to udělala bez vědomí mně ublížit, protože to že by jsi věděla že mi ublížíš, by mě ještě víc ranilo. I když by možná bylo lepší kdyby jsi věděla jak jsem se cítil a pořad cítím.
Spousta dní jsem jen ležel a přemýšlel co teď budu dělat? Co budu dělat když tu teď nejsi? Co budu dělat když tě nemám u sebe? Přemýšlel jsem nad tím jestli tě ještě někdy uvidím, uvidím tvoje krásné oči, tvůj krásný úsměv. A jestli ještě někdy uslyším tvůj nádherný smích. Doufám že si ještě na mě nezapomněla,
A chci ti říct že tě mám a stále tě budu mít rad, i přes to jak si mi ublížila.
Ublížila jsi nám obou.- Jeon Jungkook"
.
.
"Takže proto tu jsi?"  Jen jsem přikývla.
"Jestli tohle napsal skutečně Jungkook, musel tě mít hodně rád."   "Já vím." V okamžiku se otevřeli dveře. Do obýváku přišel Jungkook a Jimin, Jungkook vypadal dost vyděšeně?
Vstala jsem i s Krabičkou v ruce a šla za ním.
Stála jsem před ním a koukala do jeho očí.
Docela dlouho jsem se nadechovala na to slovo.
"Promiň. Promiň za to jak jsem se sobecky chovala, myslela jsem jen na sebe a své pocity. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím že i tebe to ranilo, nepřemýšlela jsem nad tím jak se musel cítit. Myslela jsem jen na sebe, byla jsem strašně sobecká. Uvědomila jsem si to, moc se ti omlouvám. Teď budu naprosto chápat že mě budeš chtít odstranit ze svého života, udělala bych to samý." "C-Co když to nechci udělat?"
"Huh?" "Co když tě nechci odstranit ze svého
Života, odstranit člověka který mi dělal každý den úsměv na tváři, toho se mám vzdát?"
"Bohužel se někdy musíme vzdát i toho nejcennějšího." "Ale to já nechci, nechci se tě vzdát." Teďka jeho pohled směřoval na mě.
"Chci začít od znova." Teďka se mi oči naplnily slzami. Usmála jsem. "Ne! To mi nedělej!"
"Co?" á! Teď ho chci tak strašně moc obejmout!
Můžu? Nemůžu? Nebude to divný? Kašlu na to! Objala jsem ho, objetí mi oplatil. Odtáhli jsme se od sebe, "Dej, zapnu ti ho." Řekl a já mu podala krabičku.
.
.
"To je jak z nějakého Kdrama, asi začnu brečet." Co? "Vy tu celou dobu jste?"
Jungkooku skvělá otázka! "Jo A sledujeme každý vás pohyb." Dobře? Tak tohle bylo divný ale to nevadí. "Jsem ráda že jsme to vyřešily, ale teď půjdu domů." A už jsem chtěla jít akorát mi v odchodu zabránila nějaká ruka, tedy spíš Jungkookova ruka. "Je pozdě a tma, nechci aby jsi tam šla sama." "Tak mě od provoď domů." "Problém že je už pozdě a je tam tma." Co? "Tak půjdu sama." A zase jsem chtěla odejít, zase? Jungkookovu? "V žádném případě tam nepůjdeš sama."  "Tak v tom případě co mám dělat?"   "Můžeš tu přespat."
"Teďka jste se usmířili!"  Na co myslí sakra?!
"Yoongi! Dal jí jen nabídku aby tady přespala, když nechce aby chodila sama v noci! Nechápu na co hned myslíš!"  Namjoon je v celku chytrý!
"No dobře, co jiného mi zbývá." 
"Budu spát na zemi."   "Ježíš jen to ne! Pojď tady, oba se tu vlezeme."  Přišla jsem k jeho posteli a lehla si k němu. "Dobrou."
.
.
Ráno jsem se probudila extrémně moc blízko Jungkooka, teda co?! Tohle se jak za noc stalo? Momentálně mu ležím na hrudi a on mě objímá. Rychle jsem se otočila na druhou stranu a budu dělat jakože nic.

Ahoj lidičkyy! Blížíme se téměř ke konci této fanfikce;)