Be brave [TWD]

10. Všechno je o důvěře

Z pohledu Chandlera:

Běžel jsem pořád po silnici, bolely mě nohy, měl jsem vyschlé hrdlo a potřeboval jsem si někdě odpočinout. Jenomže jsem nemohl zastavit, musel jsem tam doběhnout než zapadne slunce, ale něco mi říkalo, že to nemůžu stihnout. Vběhnul jsem do lesa, v domění, že to bude kratší, ale nebylo. Úplně jsem se ztratil. Ona je apokalipsa, všichni umřou na to, že je kousnou chodci, hladem nebo dokonce se zastřelí. No a tady pan Chandler Riggs umře na to, že se ztratí v posreném lese a skočí z útesu, pokud tady teda nějaký je. Moje síly byly u konce a tak jsem se rukou opřel o strom, abych mohl nabrat dech. Když jsem měl konečně sílu na to aspoň jít, došel jsem k opuštěné chatě, uprostřed lesa. Děkuji, bože. Chata byla malá a vypadal opuštěná.

Obešel jsem ji dokola, abych se podíval do oken jestli tam někdo není. Došel jsem k jediným dveřím, které vedly dovnitř. Pomalu jsem je otevřel a vzpomněl si na Eleanor. Rukou jsem zabouchal na rám od dveří a počkal jestli se něco nebude dít. Nic.

Vešel jsem dovnitř a za sebou zavřel dveře. Rozhlížel jsem se kolem sebe a stál ve velké místnosti kde v pravém rohu stála manželská postel a naproti malý kuchyňský kout. Uprostřed byl gauč s televizí. Byly tam ještě dvoje dveře. Došel jsem k prvním dveřím a otevřel je . Byla to koupelna. Došel jsem teda k druhým dveřím, které byly pootevřené, a proto jsem je pomalu otevřel úplně. Bylo tam schodiště, které vedlo dolů.

Vydal jsem se teda po schodech dolů. Skoro každý druhý schod skřípal pod mou váhou. Když jsem šlápl na tvrdou zem, byl jsem úplně dezorintovaný, protože všude byla tma. Natáhl jsem jednu ruku před sebe a pomalu vyšel. Najednou mi něco přelétlo přes oblíčej, zvýšil se mi tep a tak jsem začal šmátrat rukama, co to je. Když jsem to nahmatal, byla to jenom obyčejná šňůrka, která vysela ze stropu. Zatáhl jsem za ni a vzápětí se rozsvítilo. Uviděl jsem před sebou dílnu, strašně moc zásuvek, skříněk a poliček, na kterých byly knížky a další věci. Prohledal jsem všechny poličky, ve kterých očividně byly samé nesmyly jako hřebíky, dráty, šroubováky a podobné věci.

Najednou jsem uslyšel rachotění, které vycházelo z velké skříně, která byla položená na zemi, dveřmi nahoru. Vzal jsem první co mi vlezlo pod ruku. Tužka. Dobře, tak to je pitomost. Podíval se na pracovní stůl a vzal do ruky šroubovák. Pomalu a potichu jsem došel ke skříni a vzal za rukojeť a trhnutí ruky jsem rychle otevřel dveře od skířně. Ježiši, chlapec, v té skřini byl chlapec.

Z pohledu Eleanor:

Seděla jsem na zemi a oči mě začali pálit od všechn těch slz, které pořád stékaly po mé tváři. Nešlo to zastavit. Lehla jsem si na zem a začala se třást z zimy, která proudila do místnosti. Moje víčka byly těžší a těžší až jsem jim nakonce dovolila usadit se na mých očí.

Ucítila jsem na mé studené kuži teplo. Přála jsem si aby vedle mě seděl Chandler a obejmul mě, ale to se rozhodně nestalo. Otevřela jsem pomalu oči a uviděla rozmazaně siluletu holky. Pomalu jsem zvedla hlavou a uviděla Keily. "Ty.." nedořekla jsem ani celou větu a už mě zarazila prstem na jejích rtech. "Ššš, potichu. Otec se to nesmí dozvědět, že jsem tady!" Znova jsem si lehla na zem, ale pod sebe dala ruku, abych líp viděla co dělá. Dala ruku do malé vaničky, z které vyndala nějakou látku, kterou vzápetí vyždímala, protože byla naplněná vodou. Opatrně mi utřela šřám, kteý jsem měla na líčku. Sykla jsem bolestí. Přešla k nosu a taky tam mi utřela uschlou krev. "Nevypadá, že by jsi ho měla zlomený." Neměla jsem zapotřebí s ní mluvit.

"Nechci ti ublížit, dobře?" Znova jsem ji neodpovídala a dále se dívala před sebe, abych s ní nemusela navazovat oční kontakt. "Jesti si myslíš, že jsem tady, abych z tebe dostala nějaké informace, tak na to ihned zapomeň. Ani nemám důvod proč to dělat. Nenávidím svého otce. Je to kretén." oddělala mokrou látku od mého nosu a hodila ji zpátky do vaničky. Narovnala jsem se a opřela o zeď. Keily udělala po chvíli to samé. "Zabít svou manželku, to vážně udělá jenom ten největší kretén. Chci odtud utéct a myslím, že ty chceš udělat to samé, mám pravdu?" otočila hlavuna mě a já jsem se jí podívala poprvé do tváře. Kývla jsem souhlasně. Vytáhla z kapsy své bundy červené jabko a podala mi ho. Pohledem jsem se dívala na jabko a ona po chvíli řekla: "Neboj, nechci tě otrávit, Sněhurko." povzdechla si. Usmála jsem se. "Ono se to umí smát? No, tak to mě podrž." řekla se smíchem v hlase.

Vzala jsem ji z ruky jabko a zakousla jsem se do něj. Když jsem polikala první sousto, myslela jsem že jsem v ráji. Bylo výtečné. "Jak se odtud chceš dostat? Umíš se snad teleportovat?" řekla jsem celou větu po dlouhé době. "A umí to dokonce mluvit. No já snad jenom sním." pěstí mě jemně drbla do ramene. Znova jsem se musala zasmát. "Hele El, ještě pořád zapomínáš, že jsem dcera člověka, který tomu tady všemu velí." Má pravdu, když ji teď máš na "své straně", bude snažší se z tadyma dostat.

Z pohledu Chandlera:

Vypadal vystřašeně, v jeho očích se mu třpytili slzy a ve svých rukou svíral pevně malí noží, který se třepal, tím jak se bál. "Prosím, polož ten nožík. Neublížím ti, dobře?" Pomalu jsem mu vzal nožík z ruky. Druhou ruku jsem k němu natáhl, aby se mě mohl chytit a vstanout. Pochopil to a opatrně vzal mojí rukou a já ho vytáhl. Pořád se na mě díval šokovaným výrazem. Najednou mu zakručelo v břiše. "Jak dloho jsi tam schovaný, kamaráde." Pokřčil rameny a pořád upíral pohled na mě. "Máš někde rodiče, kdo tady je s tebou?" "Nikdo." řekl tichým hlasem, že jsem ho tak, tak slyšel. Cože, on je tady sám?

Sáhl jsem do zadní kapsy a vytáhl tyčinku, kterou jsem měl na horší časy a podal mu ji. "Na, vem si ji." Podíval se na tyčinku v mé ruce. "J-jsi si jistý?" řekl pomalu. "Potřebuješ ji víc než já." s nejistotou si ji nakonec vzal. Rychlostí blesku ji otevřel a zakousl se do ní. Ukousl si skoro půlku a po chvilce si chtěl znova kousnout, ale já ho zastavil. "Wow, zpomal, tarzane. Můj otec mě učil, že když máš hlad a máš málo jídla, tak si ukosni malé sousto a pokousej ho nejmíň 30krát, aby si tvůj žaludek myslel, že toho máš hodně." Podruhé udělal to co jsem mu řekl a když byl v půlce, zadělal tyčinku zpátky do obalu a dal si ji do kapsy od jeho mikiny. Usmál jsem se.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se chlapce. "D-Darwin." zakoktal. "Nemusíš se mě bát, nejsem tvůj nepřítel. Jsem Chandler. A kolik ti prosim tě je? 9? 10?" Ptal jsem se dál. "Osm." řekl potichu. Jak někdo může nechat osmileté dítě samotné, v chatě uprostřed lesa. "To jsi tady celou tu dobu sám?" Kývl hlavou. "J-jsem z Vancouveru. Jeli jsme sem se školou na výlet, a pak to všechno začalo a já jsem běžel sem." Vždyť Vancouver je odsud snad 100km. Byl jsem zmatený. "Takže tam máš rodinu?" Neodpověděl. "Co se děje?" podíval se do země a já uviděl jak mu zkápla slza na zem. "N-nemám rodinu. Jsem z dětského domova, ani nevím kdo jsou mí rodiče. Ani nevím proč se vůbec snažím přežít, vždyť bych nikomu nescházel, už teď nikomu nescházím." Pane bože. Přidřepl jsem si k němu a podíval se na něho. "Hele, teď máš mě, dobře? Budu tě chránit. To je slib svázaným mým životem." Na chvíli jsem se odmlčel, ale poté zase pokračoval: "Jsi statečný kluk, Darwine. Jen se na sebe podívej. Celý týden jsi tady byl úplně sám a přežil si. Jsi opravdu silný kluk s nebojácnostní v krvi." Znova mu ukápla slza na zem."Hej, teď se nesmíš vzdát, dobře? Ne potom co jsi jako jeden z mála přežil a to se cení!" Uslzenýma očima se na mě podíval a pravým koutkem se usmál.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Konečně po dlouuhé době 10sátá kapitola je na světě. Omlouvám se, že jsem nepřidávala, nebyl čas, sice jsem to měla napsané, ale nedostala jsem se na počítač. Tak aspoň douchám, že se vám líbila :)

Jinak ještě tak mimo příběh, chtěla jsem se zeptat jestli někdo zná serial The 100, protože jsem přemýšlela, že bych začala taky psát příběh na to téma. :) Bylo by o Johnu Murphym, tak mi dejte kdyžt ak vědět :))

xoxo Xui