Be brave [TWD]

8. Východ? Tak snadno to nepůjde

V otevřených dvěřích stala Hana. Dívala se na Chandlera a objala ho. Chandler ji pevně stiskl. Hladil ji po hlavě. Haně stékala slza po tváři. "Jsi v pořádku?" zeptala se smutným hlasem. Chandler jenom kývl hlavou. Žárlila jsem? Ne, jenom jsem měla chuť vzít Haninu hlau a omlátit ji o zeď. Tomu se říká žárlivost, Eleanor! "Dobře, vy dva, už jste skončily? Musíme jít, dokud je v bezvědomí." ukázala jsem na muže, který ležel na zemi s hlavou od krve. Odlepily se od sebe. Procpala jsem se dopředu, abych se na ně nemusela dívat. Najednou jsem se ale zastavila a oni mě znova předběhli. Zastavily a otočily se na mě. "Co je to tenkrát? Musíš na záchod?" řekla Hana hnusným hlasem. Dobře teď bych ji tu hlavu nejraději rozbyla o tu zeď. "Nikam nejdu dokud nenajdu svůj luk." Obrátila oči v sloup. "Nebudeme riskovat své životy za nějaký blbý luk, s kterým jsi doslova posedlá." V žilách se mi hromadila nenávist. "Nezapomeň, že ten blbý luk, s kterým jsem tak posedlá, zachránil váš tábor. A málem bych zapoměla. Kde jsi vlastně byla ty, když tábor byl v obložení chodců? Schovávala ses pod spacákem a pak vylezla až bylo po všem? Jo, tak to jsi teda velká holka." ironicky jsem zatleskala a ještě dodala. "Jděte si, mě je to jedno. Já nikam bez mého luku nejdu!" Odešla jsem dlouhou chodbou, která vedla ven z budovy.

Když jsem vyšla ven, bylo vidět na obloze, že zanedlouho bude vycházet slunce. To jsme tady tak dlouho? Jedíně kdo byl venku, byla hlídka, která chodila podél plotu a dívala se ven. Kolem mě prošli dvě, tak 8mi leté holčičky. Co tady tak brzo ráno dělají? "Holky! Holky, pojďte sem." zařvala jsem potichu. Obě se otočily a pomalým krokem přišli ke mě. Byli vyděšené "Nic vám neudělám, nebojte. Jen mi řekněte kde dávají ti muži támhle." ukázala jsem na muže, kteří si něco vykládaly tak 10 metrů od nás. "své zbraně. Je to velice důležité." dokončila jsem větu. Podívaly se na mě a zavrtěli nesouhlasně hlavou. Sáhla jsem rukou do kapsy, vytáhla dva čokoládové bonbóny a každé dala jeden do ruky. "Támhle." řekla jedna a ukázala na malou budovu. "Děkuji, teď upalujte pryč a dělějte jako by jste mě tady vůbec nepotkaly." Holčičky odešli rychlým krokem.

Šla jsem opatrně, aby mě nikdo neviděl, k budově, která stála naproti mě. Ve vnitř se nesvítilo, ale okolo chodil jeden z chlapů. Když jsem se ale chtěla víc přiblížit k budově, chytil mě někdo rukou pod krk a přitlačil ke zdi, která stála hned vedle. "Tak jednoduché to nebude, zlatíčko." Byl to Keilyn otec. Měl na okraji tváře krev, která mu pořád stékala. Tlačil mi na krk tak silně, že jsem pomalu nemohla dýchat. Oháněla jsem se rukami a kopala nohami, ale nic nepomáhalo."Když jsem nechytil Chandlera, tak mám aspoň tebe!" zasmál se zlověstně. Pustil mě a já jsem se natahovala pro dech. Kašlala jsem, až mě z toho bolelo v krku. Nadechovala jsem se, ale prořád to nešlo. Když už jsem mohla normálně dýchat, podívala jsem se na Keilyného otce. "Pohni sebou, jdeme přesně do tý samý místnosti, kde mě tvůj kámoš přivedl do bezvědomí." I přes to, že jsem byla vystrašena řekla jsem: "Pořád to neumí mluvit spisovně." Vzal mě drsně za vlasy a já myslela, že mi je všechny vytrhá. "Ještě jednou mi něco takové řekneš, přísahám bohu, že tě zabiju. " s bolestí v hlase jsem odpověděla: "Je mi jedno jestli mě zabiješ, všude je totiž líp než tady a smrt by byla požehnání v dnešní době." Hodil semnou o zem a při tom pustil vlasy. Dopadla jsem na zem a s bolestí v ruce jsem se zvedla na kolena. obrátil se zády ke mně a začal se zhluboka nadechovat. Pak se zrychlostí zase otočil zpět a dal mi facku. Bolelo to víc jak ty dvě věci co mi udělal předtím. Sáhla jsem si na tvář, která byla horká, a zavřela bolestí oči. "Jestli si myslíš, že tě budu prosit o mylost, tak to se mýlíš!" řekla jsem potichu. Vzal mě za zápěstí a odvedl do místnosti, kde jsme byli úředtím s Chandlerem. Sedla jsem si nažidli a on odešel. Uslyšela jsem jak zamiká a odchází od dveří. Byla jsem tam sama.

Z pohledu Chandlera: 

"Nemůžeme ji tam jen tak nechat, Hano!" řval jsem na Hanu, která mě očividně ignorovala. Vzal jsem ji za rameno a trhl s ní, aby se zastavila a otočila na mě. "Slyšela jsi vůbec, něco z toho co jsem ti teď řekl?!" Byl jsem naštvaný na Hanu a to se ještě nikdy nestalo. "Proč by mě měla zajímat nějaká pitomá holka? Bylo to její rozhodnutí, že tam chce zůstat. Tak tady na mě laskavě neřvi!" promnul jsem si oči a nadechl se. "Víš, kdyby nebylo ji, byl bych mrtvý a teď bych tady nebyl. Pokud si dobře vzpomínám tak zachránila splolečně s Normanem celý tábor. Tak tady neříkej takové sračky." Hana se podívala dolů na zem a do tváře ji spadly prameny jejich blonďatých vlasů. "Sice ji skoro vůbec neznám, ale už teď můžu říct že jste úplně stejní. Jste totálně naivní, úplně blbý, nezajímá vás pokud zemřete, nevážíte si ničeho, bojíte se s někým sdílet emoce a pocity. Jen si vzpomeň jak dlouho jsem se dávali dohromady. Byli to 4 roky, Chandlere! 4 roky! Takže, ne nebudu se tam vracet a pokud teď za ní odejdeš je mezi námi konec." Z lesa se vyřítily dva chodci. Přišel jsem k nim a vzápětí leželi na zemi. Pokud takhle budeme na sebe kříčet ještě chvíli, může se z lesa vyřítit celé stádo chodců. Musel jsem se rozhodnout a to hned. Obešel jsem Hanu a šel směrem k táboru. Promiň, Eleanor, vím že to zvládneš! Veřím ti. To, že v ní budeš věřit, neznamená, že to taky přežije, Chandlere.

 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ba dum tss 8má kapito je na světě :) Doufám že se líbila:) Taky bych ráda věděla jak se vám to zatím líbí, jaký máte na to názor? :)Jinak ty obrázky co tam přidávám, buď značí nějaký charakter v příběhu, nebo se k němu hodí :D Doudám že si k charakterům přiřadíte obrázky :)
Určitě vás to napadlo, jenom já jsem tak blbá a zapoměla jsem to napsat :D

xoxo Xui