Černý Ovce

⸸02.⸸

⸸🖤⸸

⸸ KAPITOLA 2.⸸

Znovu mne obklopovalo ticho doplněné kapáním vody. Oči se mi znaveně zavíraly. Byl jsem unavený, látka, kterou mě uspali zřejmě stále působila. Přesto nechci spát, nechci oslabit svou mysl. Neustále si opakuji své jméno a jména bratrů. Pečlivě si procházím vzpomínky na ně a vybavuji si jejich tváře, hlas i vůně, které používali. Přeci... to, že je neuvidím, neznamená, že na ně zapomenu.

Nevěděl jsem jak dlouho tu budu, ale obava, že se nevrátím, ve mě rostla. Reakce těch lidí mi nahnala hrůzu. Netušil jsem, že má spousta s mým původem takový problém. Začínal jsem se bát o svůj život. Popravit, očista, ďábel... Tohle bych čekal od středověku, ne od lidí žijících v 21. století. Těžko říct, či to jsou lidé. Když si to vezmu zpětně, necítil jsem jejich pach, ani krev. Jako by tam ani nebyli.

Zachvěji se. Na rukou mi naskočí husí kůže. Víc se zabalím do tenké deky z docela kousavého materiálu. Moc nehřála, ale aspoň něco. Co se týče polštáře, ten tu pro jistotu nebyl. Chlad mnou prostupoval, konečky prstů jsem již necítil. Pohledem sjedu k umyvadlu. Kohoutek sice neměl označení na teplou a studenou vodu, ale třeba tam ta teplá přeci jen teče. Vstanu s postele, deku kolem ramen. Bosky dojdu k umyvadlu, chytím kohoutek, pustím vodu a přetočím ji na teplou. K mému údivu, voda přestala téct a z trubky se ozývalo pouze chrčení vzduchu. Má představa o zahřátí zmizela a nezbývalo mi nic jiného než se choulit a zahřívat se chabou dečkou. Pohled mi ještě sjede ke skříňce. Logicky se tam odkládá oblečení. Ovšem pravděpodobnost, že tu nějaké bude, je nulová. Za pokus mi to nestojí, ale nemám co ztratit. Otevřu tedy skříňku.
Můj naivní ždibec naděje byl pohřben při pohledu na poličky křičící prázdnotou.

Zbývají mi dvě možnosti. Buď si zalézt na postel a dál se choulit, nebo se zahřát pohybem. To by se mi prvně muselo chtít, nebo mít na to vůbec energii.

. . .

Po dvou hodinovém spánku, kdy se mi povedlo nevnímat zimu, se vkradl jiný, více nepříjemný pocit. Hlad. Nebyl zatím nijak výrazný, problém nastane až bude nabírat na intenzitě.
Nudil jsem se a to neskutečně. Nedalo se tu nic, krom spánku, dělat. Jistě pozorování hodin mě na nějaké ty minuty zabavil, ale že bych u toho skákal radostí do stropu, ne. Víc jsem pil vodu z kohoutku. Těžko říct, či je pitná, ale mému tělu to nijak uškodit nemůže. Trochu to tlumilo hlad, takže jsem ho tolik nevnímal. Jindy se s ním vypořádávám se sklenkou dobrýho chlastu. Ten ovšem k mání není, pokud mi teda ti mniši nedovolí navštívit jejich osobní vinárku. Takto se budu muset spokojit s vodou a pocitem tak nechutným a bolestným.

Přesně kvůli tomuto se nenávidím. Čím déle tu jsem, tak si uvědomuji, že před sebou neuteču, neskryju se a nezapomenu co skutečně jsem. Možná je to tak dobře, možná mi to zajistí vstupenku na nenávratný konec. Ponořený jen do svých myšlenek s vědomím bezpečí mé rodiny. Zbaveni věčného utrpení, pocitů a nutkání činu ohrožující jejich bytí. Zaslouží si lepší život, život beze mě, beze strachu.

Zavřu oči a vypnu vodu. Hlavu stočím ke dveřím. Těžké kroky svižnější chůze. Škrtání kovu o dražbu mu trochu skřípalo v uších. Byl to někdo jiný, než ten předtím. Bezhybně stojím a poslouchám každičký zvuk, který souvisel s jeho příchodem. Při odemčení posledního zámku se mi v žilách rozlije adrenalin. Vejde. Na vteřinu jsem ho zahlédl, pro své bezpečí a možná i jeho, pohled pevně zaryju do zdi. Pro mé bezpečí. Pač jestli to co stálo přede mnou byl člověk, či jiné stvoření, nahánělo hrůzu. Jeho vydechnutí doprovázené zamručením mi způsobí jistý nepokoj. Přejde ke mě. Byl vyšší tak o hlavu a třikrát tak větší než celková má postava. To že jsem párátko, se mi teď potvrzovalo víc než dost. Budil ve mě strach, ke kterému jsem měl zřejmě důvod. V ruce svíral kovová pouta s řetězy, ovšem obyčejný kov to nebyl.

,,Takže ty si ta nová hračka?" Chytne mě za vlasy a zakloní mi hlavu, bolelo to, ale nebráním se.
,,Taková vyžle, že má být něčeho schopná?" Víc mí zakloní hlavu, z úst se mi vykrade bolestný zvuk. Měl jsem pocit, že mi chce vylomit hlavu. Do úst mi vloží jakousi destičku a přetáhne cosi. Ucítím, jak se mi ta věc velmi na těsno stáhne kolem zubů na vrchním patře. Byl to dost nepříjemný tlak.
Pustí mě a připne mi pouta, která mě ihned začaly štípat, zápěstí mi při doteku zarudlo.

Nevěděl jsem, kam mě vede. Slyšel jsem kolem sebe spoustu zvuků, křiku, naříkání ale i vzdechů. Cítil jsem různé pachy, nejvíc byl však dominantní jistý železovytý pach. Najednou mi zbystří všechny smysly. Cítím sebemenší pach, slyším každičké šustnutí. Zrychlí se mi dech. Chtěl jsem to. Hrozně moc. Bolely mě dásně od toho, jak se tesáky rvaly ven. Ovšem to by jim desticka nesměla překážet, takže bolest byla mnohem větší.

Muž mi po celou dobu nevěnoval větší pozornost. Teprve když jsme došli na místo, kde to nevypadalo jak v plesnivém sklepě, ale jako historický hrad? Možná pevnost, netuším. Chodby byly široké a prosklené velkými okny lomeného oblouku. Venku byla tma a chlad prostupoval skrze zdi. Vejdeme do místnosti, kterou osvěcovaly svíce a zapálený krb. Hrubá ruka mě strhne na kolena. Tupá bolest v kloubech se pomalu rozptýlí. Všimnu si postavy v černém u okna. Stál ke mě zády a ruce měl překřížené za zády. Jeho pach byl něčím specifický. Líbil se mi.

,,Přijde vám moudré nechat toto stvoření ve Vaši blízkosti?" Přistoupí ke mě postarší žena. Její prosedlé vlasy se vlnily stejně, jako vrásky na čele. Její oči byly ovšem plné zloby.
,,Od toho tu jste." Promluví pán tajemný. Podle hlasu to byl ten stejný z té divné kruhové místnosti. Podvědomě se mi krapet uleví.

Ve skutečnosti mě vyděsí ona žena. V ruce držela podivnou dýku s lahvičkou. Lidský zlobr mi pevně chytí hlavu. Škubnu sebou a výhružně zavrčím. Nelíbilo se mi to. Žena ostřím přejede po kůži na krku. Z ranky mi vyteče krev, kterou zachytí do lahvičky. Pálilo to a štípalo, asi jak když si dáte pořezaný prst do soli, s citrónem. Teprve poté co se ranka sama zahojí, ampulku zavře a trochu protřepe. Schová ji do kapsy a vezme další prázdnou. Opět se chystala mě říznout. Začal jsem sebou víc cukat. Muž mi chytne i čelist, vytočí mi hlavu a opře ji o své stehno. Žena zopakuje proceduru, jakmile má i třetí lahvičku plnou, dýku hodí do krbu.

„Můžeš to odvést." Oře si žena zašpiněné prsty to hedvábně bílého kapesníku.

,,Má jméno. Stejně jako ty." Odtrhne pohled od okna a podívá se na ni. Měl jsem tak šanci zahlídnout jeho tvář. Byl mladý. Působil něžně a chladně zároveň, budil respekt. Mě však nejvíc zaujaly jeho výraznější lícní kosti.

„Nezaslouží si jména. A Vy moc dobře víte, že můj postoj k nim, nikdy nezměníte. Stvůry vždy budou stvůry. " Odpoví žena důrazně se znechuceným tónem hlasu. Svůj názor zdůrazní dosti slyšitelným odchodem.

„Nech jej tady." sundá si černé rukavice, odloží je na římsu krbu.

„Jak si přejete." Zlobří muž nepatrně se ukloní hlavou, řetěz připne k oku ve zdi a odejde.

Nyní se nacházím v místnosti jen s ním. A cítím se víc než ohrožen.

⸸🖤⸸