Stalker

8. kapitola

Všechno se vysvětlilo, žádný kluk mě nesledoval, vše byla jedna velká lež, a to že jsem o tom pořád mluvila to zhoršovalo, takže jsem tím krmila i ostatní.
Když jsem byla s Katie v kavárně, možná to byl někdo náhodný, a nebo mi Katie tvrdila že ho vidí taky jen abych si nemyslela že mi hrabe.

Když jsem řekla Liamovi aby si vyhledal ten účet, neexistoval.

Taky když Liam vyběhl ven, nikde nikdo.

Ve dveřích taky...

Ještě že jsme nevolali policii.
Liam otevřel krabičku s léky a dal mi jeden do ruky. Usmála jsem se a hodila si tabletku do pusy, a polkla. Opřela jsem si hlavu o Liama a jen jsme se usmívali a povídali si.

O tři roky později...

Když se moji kamarádi dozvěděli o nemoci, podporovali mě a nebrali mě vůbec jako nemocnou, chtěli ať se cítím nejlépe, a já se nejlépe cítila když jsem mohla být s nimi a dělat že žádná nemoc není.
Když se podívám zpět na ty roky kdy jsme žila se schizofrenii. Byla jsem hloupá, tajila jsem to a bála se to říct nejbližším.
A když se mě někdo zeptá jestli bych chtěla všechno vrátit a změnit to, nemoc a všechny tyhle nepříjemné věci...
Ne
Rozhodně bych to nechtěla změnit. Tohle vše změnilo můj pohled na svět, už jsem to nebyla jen já, ale otevřela jsem oči a začala pomáhat a jelikož se o mně začalo psát v novinách, začali mi přicházet nabídky o spolupráci a pozvánky do různých pořadů. Peníze které mi za tyhle věci dávali jsem posílala na charitu, pro lidi se stejnou nemocí.
I když jsou tady ty špatné vzpomínky, většinu z nich jsou ty dobré vzpomínky.
A nemoc bych rozhodně zpátky nevrátila. To co se mělo stát se stalo, a kdyby jsme měli se vracet do minulosti a napravovat naše chyby, měli by jsme tu možnost, možnost vrátit se časem. A na změnu je vždy čas, takže pokud litujete něčeho so jste udělali, napravte to dokud máte tu šanci. 

.
.
.
.
.
.
Konec