Šla jsem se projít ven, nad vším si trošku zapřemýšlet a udělat si ve všem pořádek. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem vlastně zabila Cierru😳 Vždyť, z toho může být obrovský problém...jestli se to dozví policajti, jsem v hajzlu...
Procházela jsem se kolem nemocnice a pořád přemýšlela. Najednou mi v kapse u mikiny začal vibrovat telefon. Zastavila jsem se, vytáhla telefon z kapsy a přečetla si jméno. "Mamka"
,,Oh shit" Řeknu si potichu pro sebe. Chvelku váhám, ale pak se rozhodnu že to zvednu. ,,A-ano?" Řeknu koktavě do telefonu.
,, ADÉL?! DĚLÁŠ SI ZE MĚ UŽ KURVA PRDEL?! KDE SAKRA JSI!?"
,, Nekřič mami, všechno ti jednou vysvětlím, ale...teď se asi dlouho neuvidíme..."
,, COŽE?! JAK SI MŮŽEŠ NĚCO TAKOVÉHO DOVOLIT?! JSI JEŠTĚ DÍTĚ ADÉL!!!!" Řve na mě máma.
,,Ano já vím, mějte se hezky a pozdravuj tátu" Řeknu a hned po tom hovor típnu.
Ještě chvilku se procházím, ale když vidím, že se stmívá, jdu zas do nemocnice. Automaticky jedu do 4. patra a jdu k Paytonovo pokoji. Kouknu se zas přes sklo, a vidím, že má zavřené oči. Opatrně otevřu dveře a jdu si sednout na židli vedle postele.
Asi 15 minut na Paytona jen tak zíram a hladím mu jeho hladkou ruku.
Už pomalu usínám, když najednou přístroj který zaznamenává tep (nevím jak se tomu říká) začne strašně rychle pípat. Okamžitě zatahnu za šňůrku, s kterou přivolám doktora a sestřičky, které si Paytona odvezou a já zůstanu v celém pokoji sama.
,,To snad ne.."
Řeknu si v hlavě, začnu neskutečně plakat a skácím se na kolena.
O 3 dny později
Už 3 dny mi nedali z nemocnice vědět. Nikdo mi nevolal, nepsal, prostě nic. Paytona jsem naposledy viděla, když ten přístroj začal zrychleně pípat a Paytona si odvezli na sál.
Jsem u Paytona v domě zavřená už tři dny a čekám na telefonát z nemocnice. Jsem ve strašným stresu. Celé tři dny jsem nejedla, jen trochu pila.
Je 23:12 a já sedím vedle telefonu, když najednou, začne zvonit.
Okamžitě to zvednu. ,,Prosím?" Řeknu z nadějí. ,, Dobrý večer, jste Adél? Od Paytona Moormeiera?" ,,Ano jsem" ,, Voláme z nemocnice, bylo by možné, kdyby jste se zítra stavila?" ,,Přijedu hned teď" Odpovím, típnu hovor, obuju se a běžím do nemocnice.
,,Dobrý večer" Řeknu u recepce, když doběhnu do nemocnice.
,,Ahh dobrý den, em...doktor na vás čeká nahoře v Paytonovo pokoji, běžte tam" Řekla, já jen kývla a běžela k výtahu.
Dojdu k pokoji a doktor, který stojí v pokoji na mě ukáže rukou gesto, abych šla dovnitř. Já tedy udělám a otevřu dveře, které poté hned zavřu. ,, Dobrý večer" Řekne a já z toho stresu jen kývnu hlavou a trošku kníknu. ,,K-kde je Payton?" ,,O tom chci právě mluvit" Řekne. Posadím na prázdnou postel a jen čekám co z doktora vypadne.
,,Adél....pamatujete si, jak jsme před třemi dněmi odvezli Paytona na sál?.." ,, Samozřejmě" ,,Provedli jsme strašně těžkou operaci, která trvala cca 1h 30min. Dělali jsme všechno pečlivě a praskaly nám nervy...ale..." ,,A-ale?" ,, Když jsme ho dovezli na pokoj, byl dalších několik hodin v umělém spánku, což nám bylo trošku divné, každých pět minut jsme ho kontrolovali....ale nic. Druhý den... přístroj, který mu měří tep... neměřil nic.
Payton Moormeier zemřel.."
~~~~~~~~~~
Ahoj👋🏻 (nebojte není to konec)❤️
