The Witch

úvod

Nevím co se stalo ale kapitoly se nějak přehazely a nemám tušení jak je vrátit takže je kdyžtak čtěte po číslech a ne tak jak jsou poskládané.

Snad to jde pochopit XD.

Jmenuji se Alexa, ale všichni mi říkají Alex, jenom pár blízkých mi říká Al. A je mi dvacet pět.

Jo, v příběhu jsem si trochu pohrála s věkem postav, takže:
Peterovi je 26, už nemá tajnou identitu. Když odcházel ze školy, už ji moc nepotřeboval.
Tonymu je 35 a není a pepper.
Ano, vím že to moc nedává smysl, ale tak co už.

Další vystoupení, stejně jako vždy. Nedělám jen obyčejné kouzelnické triky jako tahání králíka z klobouku, já používám opravdovou magii. Vrozenou, teda myslím. Nevím, jestli to umím úplně od malička, ale zdá se mi že jo.

Mělo to být vystoupení jako každé jiné, ale nebylo. Na tomhle vystoupení se objevili tři zvláštní hosté, jestli se tomu tak dá říkat. Tony, Wanda a Peter stáli pod pódiem a pozorovali vystoupení. Tony koukne na Wandu a zeptá se jí: "Tak co myslíš Wando?"„To nevypadá jenom na triky, ale nejsem si jistá," odvětila.

Po vystoupení se vydali směrem k mojí šatně. „Nazdárek", otočila jsem se a tam uviděla cizí ženu. Mohlo jí být tak kolem dvacetipěti až třiceti. Ale proč mi řekla nazdárek? „Známe se?" Zeptala jsem se zmateně. Než stihla odpovědět, zpoza rohu se objevili další dva lidi. Muži. Jeden byl starší, tak kolem třicítky. Vypadal dobře. Ten druhý byl mladší, tak kolem pětadvaceti. Chvíli mi to trvalo, ale pak mi došlo, že ty tváře znám. Ne osobně, ale znám. Když přišli blíž, ten starší promluvil. „Zatím ne, ale můžeme se poznat." Odpověděl na moji otázku, na kterou jsem málem zapomněla. Jeho slova nebyla nijak citově zabarvená, mluvil na mě spíš jako na nějakém obchodním jednání. Na žádném jsem nebyla, ale myslím, že tenhle tón hlasu se tam přesně používá. Přišlo mi, že už je moc dlouho ticho, možná to byla chvíle, co ja vím, ale rozhodla jsem se, že něco řeknu.

„Vás já znám, vy jste ten Železný muž a vás taky, vy jste ten Spidieboy." Ach bože Alex, to jsi vážně nemohla říct nic normálního? V tom mi došlo, že jsem se ještě nepředstavila. „Jo a já jsem Alex."

„To zas víme my a nejsem žádný Železný muž, jsem Tony," řekl a možná bych mu i věřila, že ho moje věta s železným mužem urazila, kdyby se nezačal smát. Měl pěkné rovné zuby. Počkat, on řekl, že ví, že jse jmenuju Alex!? Ale odkud? „Odkud víte, že se jmenuju Alex?" „Máš to na vstupenkách." Řekl zase jako by nic. Možná to bude tím, že je zvyklý komunikovat s lidmi. A zvyklý reagovat na jakékoliv situace.

Vzpomněla jsem si na šéfa. Bude zuřit. Nenávidí když se " flákám". Flákaní je pro něho snad úplně všechno, kromě cvičení. Prej aby bylo další vystoupení dokonalé.

Sotva jsem na něho pomyslela, uslyšela jsem za sebou ten jeho otravný upištěný hlásek. „Alexo! Co tu děláš? Máš cvičit!"

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, ozval se Stark. „Chceme si tady se slečnou promluvit, dejte nám tak deset minut."

Tuhle větu řekl jasně a rozhodně. Tak aby šlo poznat, že ne nebere jako odpověď. Šéf chvíli přemýšlel, ale nakonec mírně kývl hlavou. „Ale jenom deset minut, víc vám nedám." Otočil se na podpatku, i když žádný neměl a odešel.

„Kolik ti tu platí?" Už zase měl ten tón hlasu, jako kdyby se mnou domlouval nějakou hodně důležitou událost. „Dest tisíc měsíčně, proč?" „A co bys řekla na třicet u Avangers?" Celkem mě tou nabídkou překvapil. Myslím, že je v tom nějaký háček. „A kde je háček?" Podíval se na mě a povytáhl obočí. Řekla jsem snad něco špatně? Jakmile promluvil, tak jsem se zase uklidnila. Nic špatného jsem neřekla. „Deset dní na zkoušku." Tak jo, to není zas tak velký háček, deset dní se snad zvládnu chovat slušně. Samozřejmě se budu muset chovat slušně i po těch deseti dnech, ale to už ne tolik.

„No dobře a kdy? " Zeptala jsem se neúplnou otázkou, ale pochopil ji. „Jak dlouho ti bude trvat si zbalit věci?" Zase to říkal jako by nic. Nevím jestli mě to fascinuje nebo děsí. Možná oboje. „Tak pět minut, moc toho nemám." To byla pravda, vážně jsem skoro nic neměla.
„Za deset minut buď před divadlem." Zase to řekl tím stejným tónem hlasu. Vždyť ani neví kdo jsem. To je tak jednoduché, získat místo u Avangers? Než jsem se stihla zeptat, už byli pryč. A kdo je vůbec ta žena? Nezeptala jsem se. No nevadí, zeptám se potom.

Došla jsem do svého "pokoje". Byla to spíš úklidová místnost s matračkou na zemi. Nic moc, ale stačit mi to muselo.

Vzala jsem si svých pár věcí. Vešly se mi do malého batůžku. Ještě aby ne, měla jsem jenom dvě trička a pár kalhot. Jak už jsem řekla, žila jsem ze dne na den.

Už jsem byla na cestě za šéfem, ale ještě jsem se vrátila do pokoje. Málem bych zapomněla na přívěsek srdíčka od mého bratra, jediného člena rodiny, s kterým vycházím. A už jsem šla k šéfovi do kanceláře.

Zaklepala jsem na dveře a ozvalo se prosté dále. Otevřela jsem dveře, seděl za svým pracovním stolem. Byl to takový starší obtloustlý pán s šedivou hlavou. No a povaha. Řeknu to takhle, byl příjemný jak osina v zadku.

„Končím." Pokusila jsem se napodobit Starkův sebevědomý a rozhodný tón hlasu. Myslím, že se mi to teda moc nepovedlo, ale věta účel splnila. „Co prosím?" Šlo slyšet, že je z mé věty v šoku. „Končím." Teď už jsem to řekla jasně a rozhodně. Nečekala jsem na jeho reakci, otočila jsem se a odešla. Jasně, měl se mnou tu smlouvu podepsat. Nenapsal žádnou smlouvu, tak teď mužů jen tak odejít, ať si za mě najde náhradu.

Nic moc ale jako úvod snad stačí. 😅🥰
A doufám že se aspoň trochu líbí. 🥰🖤