The Witch

3

Otevřela jsem dveře do pokoje a doslova mi spadla brada. Teda ne že by spadla na zem, jako že by mi upadla doslova. Myslím jako metaforicky.

Protože ten pokoj byl obrovský, troufám si říct, že by se tam vešel velký byt pro celou rodinu. Byl to pokoj s vysokým stropem a polovičním patrem. Byly tu bílé stěny, velké okno s výhledem na město, klavír. Nevím proč tu byl klavír, asi jen tak pro lepší dojem. Obrovská postel, kulečník, pár malých kaktusů a celé to působilo velmi moderním dojmem.

Až teď jsem si všimla dvou dveří. Šla jsem k jedněm a otevřela je. Už zase jsem stála zaražená na místě. Byla tam koupelna. Obrovská koupelna. S takovou tou vanou v prostoru, takovou jsem si jednou chtěla pořídit. Sprchový kout byl taky nezvykle velký. A o umyvadle ani nemluvě. A zase to vše bylo slazené do bílé barvy.

Když jsem se odvážila otevřít druhé dveře, tak jsem byla zase v šoku. Byla tam šatna, asi pětkrát větší než můj "pokoj" v předchozí práci. Co do ní budu dávat? Vždyť mám jen pár věcí.

Chvíli jsem se ještě vzpamatovávala a pak se podívala na Parkera. „No nic já mizím, dnes máš volno tak, se tu hezky zabydli", řekl a zmizel ve dveřích.

...

Celý den jsem nic nedělala a tím myslím vůbec nic. Až teď jsem se podívala na hodiny a uvědomila si, že už je za pět devět, a že bych měla jít ke Starkovy.

Zaklepala jsem na dveře a čekala na odpověď. „Dále", ozvalo se a já vstoupila. „No ty vole!" Rozhlédla jsem se po jeho pokoji. Byl snad ještě jednou tak veliký jako ten můj. „Co je?" chvilku nechápal, ale když zdvihl hlavu od papírů, dodal: „Pěkný co?" „To je pokoj velký jako kráva." Myslela jsem to samozřejmě obrazně, ale on mě chytil za slovo. „No myslím, že krávy jsou menší."

Páni, sluší mu to. Až teď jsem si uvědomila, že jsem si na něho neudělala první dojem, ne tak jako na Parkera. Předtím jsem se na něj nedívala, nechtěla jsem, ale teď?

Měl na sobě černý oblek, který zvýrazňoval jeho dokonalou postavu. Bílá košile, kterou měl pod sakem, dodávala celému outfitu potřebnou eleganci. Vsadila bych se, že vše co má na sobě, je značkové a drahé. Takové ty značky, kde už se platí spíš za značku než za výrobek. Jako třeba Apple.

Dokonalý úsměv, který mi věnoval, mu na kráse taky nějak neubral.

Uvědomila jsem si, že já oproti němu musím vypadat jako ošklivé káčátko. Rozcuchané, neposedné, hnědé, kudrnaté vlasy, obyčejné hnědé oči, oblečení z Lidlu.

Z přemýšlení mě vytrhl Starkův hlas. „Už zase to děláš." Co? Nechápala jsem. Myslím, že jsem snad v očích měla otazníky. Asi jsem vypadala vtipně, protože se zasmál. „Prohlížíš si mě, hodnotíš. Stejně jako Petera v autě. I když musím říct, že jsi celkem nenápadná." Stydlivě jsem odklonila pohled od Starka ke špičkám svých bot. „Neboj, jsem zvyklý." Znovu se zasmál a došel k pracovnímu stolu. „Můžeš se posadit", řekl a ukázal na židli, kterou mírně odsunul od stolu. Když jsem pořád stála na místě, naznačil, že si opravdu můžu sednout.

Nejistě jsem se usadila za stůl a čekala co se bude dít. Posadil se na druhou stranu a z šuplíku vytáhl tři papíry, na kterých byla napsána smlouva.

Začal smlouvu popisovat, já mu samozřejmě vůbec nerozuměla. Asi mi bylo jedno co v té smlouvě je, už když jsem tam šla mi bylo jasné, že ji podepíšu.

Omlouvám se že ta kapitola je krátká a celkem o ničem, ale nemám moc nápadů jak pokračovat. 🥰🤷‍♀️🖤