The Witch

10

„Tak já pak přijdu. Teď si jdu trochu zacvičit." Mávla jsem na Tonyho už ze dveří a s Peterem se vydala do tělocvičny.

Až do "sklepa" jsme šli v tichosti. Na posledním schodku to ale Petera přestalo bavit a tak ticho prolomil. „Co vůbec chceš dělat?"

„Umm, asi si trochu procvičit bojové umění nebo si zkusit trochu gymnastiky ať úplně neztratím ohebnost." Řekla jsem a mile se na něho usmála.

„Bojové umění bych ti radil cvičit spíš s Nat, já nejsem zvyklý bojovat s holkama," řekl a pokrčil rameny.

„Tím chceš říct, že jsem slabá?" Podívala jsem se na něj pohledem, kterým bych klidně mohla něco zapálit.

„Ne, jenomže já jsem super silnej," jen pokrčil rameny a pokračoval v cestě.

„Tímhle jsi si ten souboj jen pojistil, víš to?" Musela jsem to za ním zařvat, protože mi mezitím utekl.

„Jak myslíš. Ale nemůžeš mě "znehybnit" tvými schopnostmi," řekl, když jsem ho dohnala.

„Fajn, to beru."

Dorazili jsme do tělocvičny, kde k mému překvapení, nikdo nebyl. Nejsme náhodou v Avangers Tower? Tady by měl v tělocvičně být někdo skoro pořád. Podívala jsem se na Petera, ten se už začal procvičovat. Napodobila jsem ho a z místnosti na nářadí si vytáhla žíňěnku.

Když už jsem byla dostatečně protažená, tak aby nehrozilo, že si natáhnu svaly, rozhodla jsem si před mým zápasem s Peterem, trochu zacvičit.

Roztáhla jsem si dlouhou gymnastickou žíněnku a začala provádět nějaké lehčí cviky, abych se trochu rozehřála. Udělala jsem si most ze stoje, pár přemetů, céčko a pak jsem začala pilovat ty těžší, co už mi tolik nejdou.

Zrovna když jsem dokončila cvik, který se nazývá rondát-backo se za mými zády ozval mně dobře známý hlas.

„Ještě to chce trochu cviku, ale jinak dobrý." Překvapilo mě, že v jeho hlase opravdu slyším obdiv.

„Umm... Dík, tohle mi ještě moc nejde." Řeknu a stydlivě sklopím pohled ke svým bosým nohou. „A co ty tady?" Dodám ještě po chvíli trapného ticha.

„Říkala jsi že tu budeš, tak jsem se přišel podívat. No a možná si i trochu zacvičit." Mile se na mě usmál.

„Aha, Peter říkal že máš tělocvičnu u sebe v "bytě"."

"Ano mám, ale někdy si jdu zacvičit i sem." Pokrčil rameny.

„Hej Weiner, platí to teda? Jo a čau Tony." Řekl Peter, který se už bez trika řítil mým směrem.
(Jestli jsem ji tak nějak přejmenovala, tak se omlouvám, ale tak trochu jsem zapomněla její příjmení 😅)

„Jasně že platí," odvětila jsem sebevědomě.

„Já jenom jestli sis to nerozmyslela." Řekl a provokativně se usmál.

„Já?! A rozmyslet si to? No dovol." Odvětila jsem a pohoršeně zakroutila hlavou.

„Tak fajn. Seš rozcvičená?" Zvedl ruce v obranném gestu.

Jen jsem přikývla a dala se do vytahování žíněnek. Vytáhli jsme čtyři obdélníkové, modré, mírně tvrdší žíněnky, přece jenom nechceme skončit s vyraženým dechem a poskládali je do útvaru podobající se čtverci. Tony si přisunul kovovou židli s prohlášením, že nám bude dělat rozhodčího. Když ani jeden neprotestoval, židli postavil doprostřed jedné strany "čtverce" A pohodlně se usadil.

...

Už jsme měli asi čtyři kola za sebou a jak se dalo čekat, všechny vyhrál Peter. Ale musím uznat, že mě to bavilo. Teď už sedíme na kraji žíněnek a zhluboka odechujeme.

„Musím uznat že jsi se celkem držela." Řekl Peter a v očích mu probleskly hravé jiskřičky.

„I mě to překvapilo." Připojil se Stark stále ze svého místečka na židli.

„Tak to se asi musím stydět, protože tohle byl ten nejhorší zápas v mém životě." Řekla jsem se smíchem.

„Ty jsi se to někde učila? Jako bojové umění myslímmyslím," řekl Peter a tázavě se na mě podíval.

„Ano, už pár let to bude, co jsem se o to začala zajímat," nepřítomně jsem pokrčila rameny.

„Proč o tom nic nevím?" Peterovi se na čele objevily vrásky, jak nadzvedl obočí údivem.

„Těch věcí co o mě ještě nevíš," potutelně jsem se usmála.

„Náhodou já toho o tobě vím celkem dost." Připojil se do konverzace Stark.

„Například?"

„Máš bratra jménem Alí, s rodiči nevycházíš, ale to jsi už říkala. Matka se jmenuje Maria a otec Lucka. Měla jsi ještě sestru Ashley, zemřela před třemi lety při autonehodě. V ten den si poprvé ukázala své schopnosti rodině a kvůli tomu jste se vlastně pohádali. O sestřenice vím od Nat, ale ještě máš dva bratranece, Anthonyho a Andrewa. Od osmi se věnuješ bojovému umění obecně, od dvanácti střelbě a od dvaceti lukostřelbě. Ve třech tě rodiče přihlásili na gymnastiku, u které si vydržela do teď. Ke kouzelnictví jsi se taktéž dostala ve dvaceti. Prováděla jsi jak normální triky, tak kouzla s tvou magií. Mám ještě pokračovat?"

Zůstala jsem na něj hledět s otevřenou pusou stejně jako Peter. To pochopil jako zápornou odpověď. „Ale pořád nechápu, proč se všichni z nejmladší generace vaší rodiny jmenují na A." Pokrčil rameny.

„Ale... Ale jak to víš?" Konečně jsem se probrala natolik abych dokázala promluvit.

„Jsem genius milionář, já vím všechno." Řekl pohrdavě.

„No d-dobře, prosím nikomu to neříkejte." Řekla jsem mírně vyděšeně.

„Neboj, necháme si to pro sebe, že Tony?" Prohlásil Peter stále žasnoucí nad Tonyho prohlášením.

„Mladej, kdybych to chtěl někomu říct, tak už to ví celý Tover. Při nejmenším." V Tonyho hlase bylo znát pohrdaní.

„Budu vám věřit, ale teď se prosím bavme o něčem jiném než o mně."

Takhle jsme se tam bavili ještě asi hoďku, pak Tony prohlásil, že si jde zacvičit a já s Peterem jsme se odporoučeli do svých pokojů.

Omlouvám se, teď ty kapitoly byly celkem o ničem, ale potřebovala jsem nějak sblížit Peter s Alex. Slibuju, že se bude snažit psát t kapitoly zajímavější.

Jo a 930 slov.