Krycí jméno T.O.X.I.C

𝗣𝗮𝗿𝘁 𝘁𝗵𝗶𝗿𝘁𝘆-𝘁𝘄𝗼: 𝗚𝗮𝗿𝗱𝗲𝗻𝗶𝗻𝗴

,,Megan, co tam je?" zatahala mě Pabla za lem trička, zatímco já se zaraženě dívala skrze okýnko na dveřích přede mnou, ,,také to chci vidět."

,,N-na co se to k-koukáme?" zamumlal Andrew, zatímco on celé scenérii věnoval i svůj zděšený a zmatený pohled.

,,Na ďábelský plán, který jsme sem přišli odhalit?" pokrčila jsem rameny, ,,tedy já ho přišla vyřešit, ty bys o tomhle neměl ani ponětí, kdybych tě sem nezavlekla a nedonutila udělat striptýz."

To už se mi odpovědi od blonďáka však nedostalo a i Pablu opustila její nedočkavost a přestala mě tahat za svršky. Já se posléze otočila směrem od okýnka a podívala se na zbylé dva členy našeho týmu.

,,Jdeme dovnitř," těžce jsem polkla, ,,pamatuješ, co jsme si říkali?" sklonila jsem se k děvčeti.

,,Být potichu, neupoutávat pozornost a když si nás někdo všimne, vzít nohy na ramena."

,,Přesně tak," pokynula jsem hlavou, ,,Andrew, zase půjdeš první a..."

,,T-tady bych ti rád přenechal tu čest tobě," nasál stojící rty, ,,přeci jen jsi to ty, která to tu objevila, tak bych tě nechtěl připravit o tvou pravomoc..."

,,A ty že jsi agent MI6? našpulila jsem rty, ,,s takovou ušlechtilostí jsi to jistě dotáhl již daleko, nemám pravdu? No nic, v tom případě půjdu první já a ty jako poslední."

Můj kolega se nakonec zařadil za zbytek průvodu s pokusem vypadat alespoň trochu vyrovnaně a já uchopila kliku dveří. Pro jednou jsem alespoň narazila na jackpot i když nepříliš šťastně v podobě neuzamčeného zámku. Proto jsem dveře pomalu otevřela a velice pomalu do nich nakoukla, aby se mi dostal méně zamlžený pohled, než přes okýnko. Nic se však nezměnilo - stále jsem cítila tu do nosu bijící vlhkost a zatuchlinu společně s utvrzením faktu, že ten smrad z hlíny, do které jsem nedávno zabořila nos vychází právě odtud. Když zpoza dveří vylezla i Pabla s blonďákem, naskytl se jim pohled na to samé, na co mně. Přímo před námi se rozprostírala hala. Mnohem větší než ta, kterou jsme objevili nad schody pár okamžiků zpět. Přes přítmí okolo ani jeden z nás nedokázal dohlédnout na samotný konec, však i tak nám stačilo vidět to, kam jsme dohlédli. V hale před našima očima se táhly dlouhé žlaby, jistě naplněné mou osudovou hlínou. Nad některými byla spuštěná světla a z některých už koukaly malé zelené rostlinky, však z některých už rostlo něco víc než jen pár lístků.

,,To nevypadá jako marihuana, že ne?" pípl Andrew.

,,N-ne, tohle je mnohem větší než marihuana," odpověděla jsem zatímco jsem se podívala na jeden z řádků hlíny, odkud již rostlo něco, co připomínalo spíše strom než drogu.

Do jednotlivých záhonků, kterých tu byly dobré tři desítky vedly všelijaké hadičky, které pravděpodobně zeminu zásobovaly vodou a vším ostatním potřebným, co mě bylo jakožto zabijáků kaktusů bylo naprosto neznámé. Po naší pravici se cestou po kovové lávce, na které jsme stály, nacházela budka, ze které byl díky jejím oknům velice dobrý výhled na zbytek prostoru, zatímco se okolo rostlinek pohybovalo pár členů zdejšího personálu. Ti ale měli dost své práce a my prozatím zůstali nezpozorováni. Proto jsme se opět tichým krokem vydali do našeho dalšího cíle. Cesta nám naštěstí netrvala dlouho, i když jsem si neustále vtloukala do hlavy, ať se nedívám dolů, díky velice dobrému průhledu až na zem z kovového mostu.

,,Dobře, nevíme co tam je, takže opatrně," podívala jsem se na své společníky, ,,půjdu první a ty se Pablo někam raději schovej. Tohle může dopadnout jakkoliv."

Přítomná po okamžiku přikývla, však viděla jsem jí na očích, že to dělá spíše díky jejímu slibu, aby mě poslouchala. Já se mezitím postavila ke dveřím, chvíli k nim přiložila hlavu, abych podle sluchu alespoň částečně pokusila odhadnout, kolik zdejších lidí s námi bude mít tu čest.