Krycí jméno T.O.X.I.C

𝗣𝗮𝗿𝘁 𝗼𝗻𝗲: 𝗡𝗲𝘄 𝗱𝗮𝘆 - 𝗻𝗲𝘄 𝗺𝗶𝘀𝘀𝗶𝗼𝗻

Přítomnost, čtyři měsíce od obědu u Harrowerových:
Celý Londýn byl zahalený tmou a už ani na těch nejrušnějších místech byste nenašli jediného živáčka. Spokojeně jsem spala ve své posteli, mezitím co mě vyrušil zvonící mobil na nočním stolku. Chvíli jsem kňourala do polštáře, ale po neúprosné minutě, kdy si volající nedal říct, jsem telefon konečně zvedla.

,,Ano?" zahuhlala jsem rozespale.

,,Máte minutku?" ozval se mě už známý mužský hlas.

,,Zním tak?" povzdechla jsem si.

,,Výborně. Máme pro vás práci, která vás zítra s Whitleym vyžaduje v centrále."

,,Paricku Marshalle, uvědomujete si co jste právě udělat?" zakňourala jsem.

,,Poučte mě."

,,Voláte mi ve dvě hodiny ráno a oznamujete mi něco, co budu mít v hlavě až za dobrých sedm hodit teď již vyrušeného spánku. A nutíte mě chodit do práce o víkendu."

,,Snad odpustíte starému muži, kterému už neslouží paměť. Do rána bych to všechno zapomněl, proto vám volám teď," ušklíbl se.

Já si jen ospale povzdechla.

,,Dobře, ve dvanáct tam jsem, ale ani o minutu dřív. A jako kompenzaci znekvalitnění spánku mi to započítáte jako přesčas do výplaty."

,,Máte to mít," usmál se než jsem hovor položila a přetočila se na druhý bok, odkud se ozvalo rozepsané zahuhlání.

,,Kdo to byl?" zakňoural Frederick.

,,Jen starý senilní muž," usmála jsem se, objala ho a během okamžiku jsem opět usnula.

Ráno jsem dle denního plánu vstala, a když jsem si dodatečně celý obličej vymáchala v oslintaném polštáři, vydala jsem se nasnídat a následně se připravit k odchodu. Ještě naposledy jsem se nahnula nad postel, kde stále polo mrtvě ležel brunet a spokojeně oddechoval dokud nepatrně neotevřel oči a podíval se na mě.

,,Ještě spi, jedu na otočku do centrály. Cestou zpět nám koupím oběd," dala jsem mu letmou pusu a s jeho zavrněním jsem se vydala ke vchodu.

Když vše bylo na svém místě, vzala jsem si pouze to nejpotřebnější, co se mi vešlo do kapes. V autě jsem se usadila na své místo a nastartovala. Spíše se pokusila s následným zakňučením.

,,Zadejte cíl své cesty," ozvala se umělá inteligence okamžitě.

,,Centrála," zamračila jsem se vědíc, že tahle situace nevěstí nic dobrého.

Počítač chvíli seskupoval informace dokud jsem se konečně nedozvěděla jeho konečný verdikt.

,,Dojezd do centrály nebude možný se současným stavem baterie. Chcete jej dobít?"

,,Kolikrát už jsem ti říkala abys mi připomínala, bych ji nabila," zatvářila jsem se naštvaně mluvíc k umělé inteligenci.

,,Tato interakce vám byla při včerejší cestě připomenuta pětkrát."

,,Chybička se vloudila," promnula jsem si kořen nosu, ,,dá se nabíjení nastavil automaticky?"

,,Jistě. Baterie se bude dobíjet v případě, když nebude plně nabitá a bude v blízkosti bezkontaktní dobíjecí stanice."

,,A proč to tak není již od začátku," procedila jsem mezi zuby.

,,Nebyly k tomu vydané patřičné příkazy."