𝐹𝒾𝓋𝑒

1K 82 26
                                    

Louis

,,Louisi, kde jsi? Už druhej den nejsi ve škole." Ozval se do telefonu Harry hned jak jsem to zvedl. 

,,Nic se neděje, jen mi není dobře."

,,A tomu říkáš, že se nic neděje? Přijdu za tebou hned po škole."

,,Harry to nemusíš, je to v poho-."  Nestačil jsem to doříct, protože to zelenooký hned položil.

Upřímně úplně tak v pohodě to není. Špatně mi je už od toho dne, kdy jsme byli sprejovat, a to už je skoro týden. Tak nějak jsem to přežíval, protože jsem nechtěl vynechávat školu, ale včera už to vážně nešlo, stejně jako dneska.

S Harrym jsme se po tom sprejování vídali jen ve škole. Nemůžu říct, že mě na něm pořád ještě nevytáčí spoustu věcí, ale taky nemůžu popřít, že je s ním vážně zábava. I s kluky.

Zanedlouho po telefonátu s Harrym jsem usnul. Teda až po tom, co jsem se dvakrát vyzvracel, i když jsem už ani neměl co zvracet. Nesnáším zvracení.

Probudil mě až lehký dotek cizích rtů na mém čele.

,,Co to děláš?" vyhrkl jsem rychle.

,,Ehm...já- jen zkoušel jestli nemáš teplotu." Zaraženě, ale stejně rychle vyhrkl zelenooký.

,,Dobře." Řekl jsem a nechtěl to rozebírat.

Harry se jen nervózně usmál a pokýval hlavou.

,,A mám teplotu?" stejně jsem si musel aspoň trochu rýpnout.

,,Nevím já- dojdu pro teploměr." Zarazil se ve dveřích mé ložnice ,,Kde ho máš?"

,,V šuplíku pod televizí v lékárničce." Zasmál jsem se, když mi kudrnáč zmizel z dohledu.

Hned jak se vrátil a jelikož mám naštěstí digitální teploměr, stačilo, aby mi ho jen přiložil k čelu a zmáčkl tlačítko.

,,Máš lehce zvýšenou teplotu, ale není to nic hroznýho, tak ti prášek dávat nebudu. Kdyby se ti, ale udělalo hůř řekni a já ti ten prášek dám." Konstatoval, když zařízení, které ještě pořád nechápu, jak funguje, píplo.

,,Úplnej doktor." Zasmál jsem se.

,,Hele snažím se ti jen pomoct."

,,Já vím. Děkuju." Věnoval jsem mu jeden z mých upřímných děkovných úsměvů.

,,Jedl jsi vůbec něco?" Lehký úsměv mi věnoval nazpět.

,,Harolde nebudeš se tu o mě strat jako o malý dítě." Nahlas jsem se zasmál.

,,A proč jsem sem asi přišel kotě." Řekl vážným tónem hlasu, ale stejně pořád s úsměvem na tváři.

,,Ne, ještě jsem nejedl a taky průběžně zvracím, takže jíst ani nechci." Neměl jsem ani sílu protestovat nad tím oslovením.

,,Budeš jíst, aspoň něco. Třeba piškoty, aby se ti neudělalo hůř, ale něco prostě jíst musíš."

,,Ach jo, tam mi to ale přines sem mami." Protočil jsem oči.

,,Už se to nese." S těmito slovy mě zase nechal v ložnici samotného.

Donutil mě toho, na můj vkus, sníst až moc, ale naštěstí jsem ještě znovu nezvracel.

Jelikož Harry ještě nehodlal odejít, protože mě tu prý nechce nechat samotného, pustili jsme si film. K filmu nám udělal čaj, pomohl mi přejít do obýváku, i když jsem pomoct chodit nepotřeboval, a přenesl všechny deky a polštáře z mé postele, abych si mohl udělat pohodlí i na gauči.

Lost Prince |L.S.|Tahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon