Když jste smutní, naštvaní a navíc také opilí, nedělejte několik věcí - nepokračujte v pití, nepište SMSky svým ex a nestahujte si do mobilu podivné aplikace, které neznáte.
Přesně tuhle radu měla dostat Monika ještě před tím, než se jí v mobilu obj...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Dřív než mohlo úterý pořádně začít, pokusil se mě kromě nové písně rušit i podivný šramot v pokoji. Se sebezapřením se mi podařilo rozloupnout jedno oko, abych se střetla tváří v tvář s malou pihovatou holčinou s velkými předními zuby v úsměvu.
„Čauves!" Zatrylkovala.
Následoval hysterický jekot z mé strany, doprovázený šílenou ránou do hlavy o poličku na knihy, neprakticky umístěnou nad postelí.
Na praštěné místo mi ihned dopadla drobná ručka, která zkoumala rozsah zranění. „Propána, to snad ne! Jsi v pořádku? Nebouchla ses moc? Krev ti neteče." Na to, že byla důvodem mého úleku, byla až moc vlezlá.
„Hahaha, to se ti fakt povedlo," ozval se posměšně od mého pracovního stolu hluboký hlas.
S notnou dávkou opatrnosti jsem se posadila na posteli v dostatečné vzdálenosti od těch dvou i životu nebezpečné poličky. Tření boule na hlavě alespoň maličko zmírňovalo bolest. „Kdo sakra jste? I když to si asi dokážu domyslet, ale proč sakra tak brzo?" Možná by bylo strategičtější být na průvodce dnem milejší, ale na to bylo příliš časně po ránu. „Co děláte u mě v pokoji? Vždycky čekáte až venku. Tohle je moje soukromí, sem mi nemůžete lízt!"
Holka se světle šedými vlasy zamotanými do dvou velkých culíků, oblečená do světle modrého trička a džínové sukně, se přikrčila a hodila bezradný pohled po svém kamarádovi. Vysoký zrzek se rozvaloval v mé pracovní židli jako král. Na sobě měl světle béžovou košili s krátkými rukávy, nemoderní proužkovanou vázanku a šedé plátěné kalhoty. Jeho nos byl dlouhý a úzký, oči vychytralé a jeho šikmý úsměv mi trochu připomínal Tomáše. Okamžitě jsem myšlenku na něj zaplašila.
„Mno, tak já nás teda představim. Sem Nick a tahle mrňavka je Judy. Budem tu dneska s tebou zevlovat, abys mohla splnit Úkol dne." Judy se sice při slovu mrňavka nafoukla, ale neřekla ani popel. „Jo a sem do pokoje jsme ti vlezli, páč už nás to venku nebavilo."
Judy rychle přikyvovala. „Omlouváme se! Nechtěli jsme tě vylekat, ani narušit tvoje soukromí. Jenže někdo," úkosem se podívala na Nicka, „nedokázal před domem vydržet už ani minutu."
Nick nevypadal, že by měl výčitky svědomí, jen se šklebil. „Máme toho dnes hodně na práci, nechtěl jsem tě připravit o všechny ty vzrušující zážitky, co tě dnes čekají."
S přípravami ven už jsem se déle neloudala. Z nějakého důvodu byli ti dva dostatečně zajímaví na to, abych se alespoň pokusila s nimi dobře vyjít. Ne, že by moje starší já z včerejška nebylo dost dobré, tak to nemyslím. Ale tihle dva svým způsobem připomínali kreslené postavičky z filmu Zootropolis, ke které píseň od Shakiry původně patřila, což jim dodávalo jistou roztomilost a důvěryhodnost.
„Birds don't just fly They fall down and get up Nobody learns without getting it wrong"
Začalo to být zajímavé už pár metrů od domu. Z nebe před nás bez jakéhokoliv varování spadl na zem holub. Až nepříjemně mi to připomnělo mé páteční setkání s panem hasičem. I když jsem se ho děsně lekla, přispěchala jsem opeřenci na pomoc. Pták se však rychle posadil, zaklepal hlavou, mrkl na nás (mohou tohle ptáci vůbec udělat?) a odletěl pryč bez jakýchkoliv zranění.
