Stále nablízku ✔️

-1-

Hope

Utíkala, vrážela do lidí kolem sebe, dlaněmi rozrážela jedny lítačky za druhými.

Potřebuju na vzduch.

Konečně měla na dohled poslední dveře, které vedly na univerzitní parkoviště a k malému parku, kam se studenti za hezkého počasí chodívali učit. Jakmile dveře rozrazila, ovál ji studený prosincový vzduch. Zhluboka se nadechla a vydechla. Stále tomu nemohla uvěřit.

Nejtěžší zkouška z celého ročníku byla za ní a jí nezbývalo než netrpělivě vyhlížet výsledky na stránkách školy. Jestli mě ta babizna napotřetí nepustila...

Klid ségra, tentokrát to máš určitě v kapse. Dřela jsi jak kůň. A jestli ti to nedá, je to blbá kráva, uklidňoval ji na dálku Hayden. Budu muset běžet. Rodina z trojky mi reklamovala celou objednávku. Dej pak vědět. Tím se s ní rozloučil a jeho hřejivý hlas jí v hlavě utichl.

Bylo to už něco málo přes devět let, co žili od sebe a byli tak odkázáni na esemesky, videohovory a jejich soukromé spojení. Kanada zněla sice lákavě, ale studentka s nezaměstnanou matkou na krku se těžko mohla utrhnout a letět přes celý oceán jen tak na návštěvu. Své dvojče viděla naposled pět let zpátky, když jejich matka ještě měla práci a mohly si tak výlet jakž takž dovolit. Teď byla Hope ráda, že nějak uplatila dvoupokojový byt pro ni, a radši si ani nedovolovala myslet na studentskou půjčku, která s každým rokem narůstala do nebeských výšin.

Jediné, co ji drželo nad vodou, byl její přítel jménem Kenneth, který byl o sedm let starší než ona a u kterého už přes rok bydlela. Nebýt jeho, mačkala by se v maličkém bytě se svou matkou, která posledních pár let právě neoplývala optimismem.

Hope seděla ve Starbucks a popíjela už asi třetí latté, ale výsledků se stále nedočkala. Mrkla na hodinky na pravé ruce, aby zjistila, že jí zbývá jen něco přes deset minut do začátku směny. Hodila na sebe košili, zástěru, telefon zastrčila nenápadně do kapsy a stoupla si ke kávovaru.

„Ahoj Lulu," pozdravila svou oblíbenou kolegyni. Obě studovaly na Oxfordu, Lulu chemii, Hope psychologii. Mocha latté by rozhodně za hlubší rozbor stálo, vtipkovala Lulu často.

„Jak to tu dnes jde?" zeptala se Hope letmo, když nasazovala páku do stroje.

„Ale dobrý, jen zase nějaký pár přitáhl kočár s děckem, co řvalo tolik, že to tu div lidem neurvalo uši. To nemůžou sedět doma, když si to dítě naprcali?" zanadávala si a dál se věnovala macchiatu před sebou.

Všudypřítomná vůně kávy Hope uklidňovala. Vrzání židlí o linoleum, tmavozelené tapety a nespočet rozhovorů, které kdy za ty roky tady vyslechla. Baristika ji bavila a díky vstřícnému vedoucímu Zackovi se mohla věnovat jak škole, tak brigádě, jak zrovna potřebovala. Dnes měla mít kvůli zkoušce volno, ale nemohla to ticho v prázdném bytě vydržet, a tak mu napsala, že se na pár hodin zastaví.

„Hope," oslovil ji zákazník, čtyřicátník, který byl zrovna na řadě a se zájmem si prohlížel její jmenovku. „Zajímavé jméno. Plné naděje."

„Co si dáte, pane?" ptala se trpělivě. Narážky na její jméno se už s postupem času naučila odignorovat.

„Co takhle vás, až tady skončíte?" vyzývavě nazdvihl obočí. Levou ruku natáhl k ní a ona s odporem ucukla.

„Co si dáte z naší nabídky, pane?" Fronta lidí za mužem si netrpělivě šuškala. Ten se ale stále neměl k výběru, ani k odchodu. Hope vyslala prosebný pohled k manažerovi.

„Je tady nějaký problém? Mohu pomoct?" přispěchal na pomoc Zack a s Hope se na kase prohodil. Muž se s odfrknutím otočil na patě a bez dalších slov odešel.

Zbytek směny probíhal v přátelském duchu. Ve volných chvílích Hope tajně kontrolovala telefon, ale výsledky testu se na jejím studentském profilu stále neobjevily. Hope ta nevědomost znervózňovala. Připravila se nejlépe, jak mohla, ale němé minuty jí drásaly nervy.

„Jak ti to dnes vůbec dopadlo?" zeptal se jí Zack po zavíračce, když odkládal svou zástěru. Hope mu věnovala zmatený výraz. „Ta zkouška myslím."

„Jo, vidíš to. Pořád nic. Kdoví kdy se Porterová k opravování dostane."

Rozhlédl se kolem a přitáhl si ji do objetí. „To abychom to pak šli oslavit, nemyslíš?" Hope si stoupla na špičky a políbila ho.

„Dneska mě vyzvedává Ken, tak máš docela smolíka," zasmála se a vymanila se z jeho sevření.

„Kdy tě zase uvidím?" zeptal se s předstíranou zoufalostí. „Nemůžeš mě přece mučit donekonečna."

„Nevím, Zacku. Ken je teď pořád doma, tak to nechci moc pokoušet."

„Co u mě?" Rukou si pročísl blond vlasy.

Znovu ho políbila. „Uvidíme. Napíšeme si, jo?"

S těmi slovy ho opustila. Před budovou Starbucksu už nesměle postával Kenneth a vyhlížel ji. Poté, co ji spatřil, došel k ní a přitáhl si ji do krátkého objetí.

Mlčky pak došli k sobě do bytu, kde se najedli a šli si lehnout. Hope posmutněla nad tím, že se ani nezeptal, jak ve škole dopadla. Stále jen mluvil o klientovi, který ho dnes vytočil. Chvíli před půlnocí si Hope naposledy dovolila zkontrolovat telefon. Zkoušku zvládla. Hned se pochlubila Haydenovi.

Říkal jsem ti to. Hope jako by viděla úšklebek, který se mu vyloudil na tváři. Já mám před sebou ještě pár hodin u plotny. Dobrou, ségra.