Stále nablízku ✔️

-49-

Hope

Jako lusknutím prstů se z transu probrala. Něco tady nehraje, pomyslela si. Jsem v Kanadě, ne na domácí půdě, a tenhle chlap určitě není Ken, ani Zack, ani nikdo koho znám. Zpanikařila a chtěla začít křičet, ale muž jí zápěstí sevřel ještě pevněji. Táhl ji do uličky mezi paneláky, kam by se i za bílého dne bála vkročit bez pepřáku v kabelce. Matně si vzpomínala na ten svůj, pohozený v tašce v motelovém pokoji. „Pusťte mě, co si to dovolujete?" křikla po něm, ale bez odpovědi ji táhl dál. Rozhlížela se kolem a zvažovala svoje možnosti. Nejbližší lidi nechali u Shazzeřina těla, jiné za krátkou cestu nepotkali. Ale když zakřičím opravdu nahlas, třeba překřičím i ryk sanitky... pomyslela si, ale náhle si to rozmyslela. Muž se zastavil, povolil stisk a konečně se k ní otočil obličejem.

„Neříkal jsem ti, abys zmizela?" vyprskl na ni. „Není to tady pro tebe bezpečný, motat se tu kolem. Zvlášť teď, když se do toho začnou montovat policajti." Aniž by si uvědomil, že jí znovu tiskne zápěstí, pokračoval: „Měla jsi jet hned, jak jsem ti psal. Co sis myslela, že ho najdeš na vlastní pěst?"

Hope vzhlédla a muže si pořádně prohlédla. Hnědý kabát vypadal, že byl ušitý na míru jen a jen jemu, krémová kašmírová šála dodávala jeho vzhledu eleganci, zrovna tak jistě nepohodlné mokasíny z prvotřídní kůže. Jen vlasy, které se mu v tom spěchu mírně rozcuchaly z jinak perfektního účesu, mu braly na dokonalém vzhledu. Hope pátrala v paměti. Co se Hayden odstěhoval, neměla nejmenší šanci udržovat v paměti přehled lidí, se kterými se stýkal. Jestli ten idiot, co ji okradl v místě, kde pracoval, měl být ten úžasný Jeff, o kterém poslední měsíce básnil jako o svém nadřízeném a příteli zároveň, tak se raději nechtěla zamýšlet nad tím, co všechno se na jejím dvojčeti tak marginálně změnilo. Shazzer poznala jen stěží, jelikož v té trosce, kterou se stala, bylo jen pramálo z té holky, kterou Hayden kdysi tolik miloval. Zbývali jeho spolužáci, které neměla šanci poznat. Snad jen jediného...

„Nate?" zeptala se tiše a musela se hodně ovládat, aby k němu nenatáhla ruce a nadšením ho pevně neobjala. Jestli jsem našla Natea, bude najít Haydena hračka. Ti dva byli nerozluční, jako kdysi my dva sami. „Skoro bych tě nepoznala," dodala a dál zkoumala každý kousek jeho obličeje.

Vzpomínala na dny, které strávila v Kanadě před lety. Podvědomě si pohladila vysílačku na předloktí, která byla na ně jedinou hmatatelnou vzpomínkou. Hayden tehdy trval na tom, aby Hope poznala všechny jeho kamarády, Natea nevyjímaje. Vzpomínala si doteď, jak se jí kvůli němu rozklepala kolena, hned jak ho spatřila. Bylo na něm cosi, co neuměla pojmenovat, co ji přitahovalo. Nevěděla, jestli to byl věčně pohodový přístup ke všemu, nedbalá elegance, kterou vyzařoval, i když nenosil nic jiného než Hayden, a to černé potrhané džíny s kostkovanými košilemi. Možná to byl ten fakt, že byl pro ní svým způsobem zakázaný. Tisíce kilometrů od sebe, jen pár hodin, které se viděli, nejlepší kamarád jejího bratra, navíc doma vztah zrovna v počátcích. Vždy, když na těch pár dní za oceánem vzpomínala, zastyděla se, když se jí vybavil jeho pobavený výraz, když se šklebila nad bolestí z jejího prvního tetování, místo aby myslela na společně strávené dny s bratrem, kterého celou věčnost neviděla. Léta jsem si na něj nevzpomněla, pomyslela si.

„Skoro bych tě nepoznala," dostala ze sebe konečně a vtáhla tvář mezi zuby a skousla ji, až ucítila v puse krev.

„Zato ty vypadáš úplně stejně. Možná to bude tím, že jsem na tvý fotky civěl celý měsíce," řekl a zarazil se, když si všiml, jak se tváří překvapeně a sotva znatelně zčervenala. Uchechtl se a chytil se za krkem. „Tak jsem to nemyslel. Hayden měl v pokoji spoustu vašich společných fotek, když jsme spolu bydleli."

Ponořila se na malou chvíli do vzpomínek. Bála se zeptat. Bála se, že přijde přesně ta odpověď, které se děsila už od příjezdu sem. Uvažovala, co by se stalo, kdyby se nezeptala vůbec. Zašli by si na kávu, Hayden by se zničehonic zjevil a všichni by se od srdce zasmáli celé té situaci. „Víš, kde je?" zeptala se nakonec tiše, přestože přesně věděla, co se stane.

Zavrtěl hlavou a svěsil ramena, která až doteď držel vzpřímená. Sebevědomí a veselí jako by ho opustilo. „Nevím, Hope. Hrozně mě to mrzí. Vím jen, že ona to určitě věděla. Chodil jsem za ní celý dny, ale nedostal jsem z ní nic. Věděl jsem, že se něco stalo, když mi přestal odepisovat. Byl na tom zle už předtím, ale věřil jsem..." řekl, ale odmlčel se.

„Že se z toho dostane," dořekla za něj tiše.

Vzhlédl k ní a krátce ji objal. „Neměl jsem ho nikdy opouštět. Neměl jsem dopustit, aby se k ní vrátil," zamumlal jí do ramene. Odtáhl se od ní, dvěma prsty si promnul unavené oči a hlasitě se vysmrkal.

„Najdeme ho," řekla povzbudivě, přestože se jí právě rozpadal svět před očima. Doufala, že Nate bude něco vědět. A jestli nám Shazzer už nic nepoví... „Věřím tomu. Něco uvnitř mě mi říká, že je v pořádku a brzy se k nám vrátí," řekla a položila si ruku na srdce. „Tady to cítím. Navíc..." zaváhala, než pokračovala: „Slyšela jsem ho."

„Volal ti? Mobil má vypnutý už kdovíjak dlouho," podivil se, ale v očích se mu blýskl nový náznak naděje.

„Ne tak úplně," řekla a znovu se zarazila.

Bude na mě koukat jako na blázna, zrovna tak jako všichni ti šmejdi na základce, před kterými mě Hayden musel bránit. Zařekli jsme se, že to nikdy nikomu neřekneme, opakovala si v hlavě dávno zapomenutý slib. Tohle je zcela výjimečná situace, taková, která si žádá výjimečné činy.

„Máme od dětství takový spojení. Nikdy jsme pořádně nepátrali po tom, jak se to stalo. Četla jsem jednou někde, že se to dvojčatům stávat může. Pak jsem se dala na studium psychologie, ale ukázalo se, že je telepatie spíš taková pseudověda. Zkrátka a prostě, jsem tady proto, protože mě o to poprosil. Prosil mě, ať sem přijedu. A tak jsem tady a jsem v koncích. Jediná pořádná stopa leží v sanitce směrem do nemocnice, kde jí stejně asi už pomoci nebude," řekla, téměř už hystericky. „Nevím, co mám dělat. Jsem nahraná."

Pro změnu nastal čas, kdy cítil Nate, že by jí měl říct něco povzbudivého, něco, po čem by se necítila tak mizerně jako on poslední týdny. Knedlík v krku mu ale nedovoloval ten správný tón, kterému by byla schopná i s velkou dávkou představivosti uvěřit. Místo toho ji objal a rukou hladil po zádech. Hope se přivinula o něco silněji. Sníh se jim snášel na ramena ještě celé desítky minut, než jeden z nich promluvil.