Stále nablízku ✔️

-53-

Hope

„Pěkně jsi nás vyděsila, zlato," řekla Lauren. Skláněla se nad svou jedinou dcerou a hladila ji po potem zvlhlých vlasech.

„Mami?" udivila se Hope a rozhlédla se po pokoji. Musela jsem si pořádně dát do hlavy, pomyslela si. Nebo už mi z toho všeho stresu hrabe a mám halucinace.

„Jsi v nemocnici. Vypadá to, že jsi zkolabovala. Chudáčku můj, co tě to napadlo, letět takovou dálku?" zeptala se a dál ji hladila. Snažila se na ni usmívat a dodávat jí tak sílu a naději, kterou potřebovala, ale kruhy pod očima, vrásky a prošedivělé pramínky vlasů, které nemívala, prozrazovaly, že na tom sama není posledních pár týdnů nejlépe. Přesto se usmívala, jak v tu chvíli nejlépe dovedla. „Měla jsi takové štěstí, že byl Nate u tebe a mohl mi dát vědět. Malcolm mi zabookoval letenku hned, jak tě odvezli. Byla jsi mimo tři dny, už jsem se bála, že..." řekla, ale zarazila se a stočila pohled na prázdné křeslo u postele, ve kterém poslední dva dny přerušovaně spala. „Nate je zrovna na stanici a snaží se policii předat nějaké informace ohledně té holky," pokračovala, ale slzy už se jí nedařilo zadržovat déle. „Jel v drogách, věřila bys tomu? Nemám nejmenší tušení, kdo bylo moje vlastní dítě." Usedavě plakala, ale pak se nadechla, odkašlala si a hlasitě se vysmrkala. „Teď se ale musíme soustředit na tebe, stres je to poslední, co teď potřebuješ. Než jsem odletěla, psala jsem Kenovi, aby věděl, že jsi v zahraničí. Musím mu dát vědět, že jsi v pořádku," pokračovala dál, ale Hope ji neposlouchala. Pozorovala skrz prosklené dveře Natea, který přecházel z místa na místo. Po chvíli se zastavil a upřel svůj pohled na ni. Vypadal, jako by zestárl o pět let, úsměv byl tentam a vrásky od smíchu nahradily ty od starostí. Zaťukal na dveře, než vešel.

„Ty ses probrala," řekl a malinko se usmál. „Lauren, můžete nás chvilku nechat?" zeptal se. Matka přikývla, zvedla se a zamumlala, že si zajde koupit kávu a něco k jídlu.

„Vypadáš hrozně."

„Taky už jsi vypadal líp," usmála se na něj. „O co všechno jsem přišla?" zeptala se a pokusila se v posteli posadit, ale hadičky jí v tom zabránily.

„Opatrně," řekl a pomohl ji.

„Shazzer je mrtvá, akorát jsem byl na stanici. Vypadá to, že se zapletla s někým, s kým neměla."

„Jako nějakej gang?" uniklo jí nervózní uchechtnutí, které hned zakryla rukou, z níž trčela kanyla.

Nate přikývl. „Gang úplně ne. Myslím, že spíš šlo o dealera, policie toho sama ještě moc neví, ale moc se v tom asi hrabat nebudou, když šlo o sebevraždu, navíc... no, u takhle pochybný osoby. Tady se se závislýma moc nikdo nepáře. Policajti si nechtějí přiznat, že je ve městě problém, tak se to snaží ututlat všemi prostředky."

„A Hayden?"

Zavrtěl hlavou a zadíval se na prázdné křeslo. Místo toho si sedl na okraj její postele.

„Já ho slyšela, víš? Těsně předtím, než jsem omdlela. Mluvil na mě."

Nate si povzdechl a snažil se vyhnout jejímu pohledu plném naděje. „Policie neví víc než my. Jelikož jsou beze stopy, nezbývá než čekat, jestli se neobjeví," řekl neurčitě.

„Jak můžou?" zeptala se, ani se nesnažila skrýt pohrdání v hlase. „Je to jejich práce! Nemůžu tady sedět, nedělat nic a čekat!"

„Ještě něco," řekl tiše a stiskl její ruku, kterou se snažila mu vytrhnout a pokračovat ve zvedání se. „Je tady tvůj táta. Čeká na chodbě. Tvoje máma myslela, že by měl vědět, že jsi tady."

„Já s ním ale nechci mluvit. Po tom všem, co Haydenovi udělal," řekla rozhodně a založila si ruce na prsou. V hlavě se jí ale ozval hlásek, který připomínal, co jí sdělil Nate před zkolabováním. On za to nemohl, Hayden ti lhal. Nevyhodil ho na ulici.

„Je to tvůj táta. Konec konců, třeba bude mít nějaký informace," dodal smutně, aniž by se na ni podíval. „Nech si to projít hlavou. Mám ti sem zavolat mamku?"

Hope si povzdechla. Neviděla tátu celé roky, ne od doby, co byla v Kanadě naposledy. Po tom, co se dozvěděla, že Haydena vyhodil, už s ním nepromluvila jediné slovo. Ignorovala zprávy, emaily, telefonáty, které postupně ustávaly. Nakonec chodila jen přání k narozeninám, na která neodpovídala. Jen kvůli tobě Haydene. Promluvím s ním kvůli tobě. Je moje poslední naděje.

„Pusť ho dovnitř, prosím."

„Buď silná, Hope," řekl jí, než opustil pokoj.

Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukl muž lehce po padesátce. Haydenovy tolik podobné rysy narušovaly jen prošedivělé vlasy a vrásky kolem očí. Nečekala, že setkání s otcem ji dožene k slzám, ale stalo se a prakticky po pár vteřinách se jí z očí hrnuly léta potlačované slzy. Tolik si přála, aby tam místo něj stál Hayden, aby se zpoza jeho zad objevily ty kučeravé vlasy a ztřeštěný úsměv na tváři. Přesto otce k vlastnímu překvapení ráda viděla. Věk se na něm podepisoval nejen ve tváři, ale i v postoji, jenž si pamatovala mnohem strnulejší, autoritativní, až téměř dominantní. Teď před ní stál zlomený muž.

„Nevěděl jsem, jestli mě budeš chtít ještě někdy vidět. Chtěl bych ti říct, jak mě to všechno mrzí, ale vím, že tohle slova nespraví. Jsem jen rád, že jsi v pořádku. Jestli ti ale není moje přítomnost příjemná, můžu zase jít."

Poklepala na deku a poposedla si ke kraji postele, aby se k ní vešel. Otřela si slzy do cípu peřiny a otce objala.

„Kdybych věděla, jak to všechno bylo, mohlo to být celé jinak. Chyběl jsi mi tati," zamumlala mu do ramene po chvíli ticha.

„A ty mně, beruško. Tolik mě to mrzí. Tolik let jsem doufal, že tě ještě někdy sevřu v náručí. Kéž by to tak bylo za jiných okolností," řekl smutně. „Zlato, musím ti něco říct..." začal, ale Hope ho přerušila.

„Tati," začala, ale hlas jí selhal a musela si odkašlat. „Víš, proč jsem sem přijela. Hayden..."

„Nathan mi o tom říkal. Je to tolik let, co jste oba zatvrzele tvrdili, že si navzájem čtete myšlenky. Musím říct, že by bylo vážně krásný, kdyby svět takhle fungoval, zvlášť teď, když Hayden..." hlas se mu zlomil. Po tvářích mu stékaly horké slzy.

„Ale ne, tati, já ho doopravdy slyšela. Volal mě a já přiletěla, abych mu pomohla. Vím, že to zní bláznivě, ale je to tak. Celý ty roky to tak je. Jen už jsme to přestali sdělovat okolí, všichni na nás koukali jako na blázny."

„Hope," řekl a natáhl se po její rozklepané ruce. „Máš za sebou pár náročných týdnů, nikdo to nechápe líp než já, ale musíš s tímhle přestat. Ubližuješ tím především sama sobě. Hayden je pryč."

„Jak to myslíš pryč? Mluvila jsem s ním sotva pár dní zpátky. Malou chvíli předtím, než jsem omdlela." Haydene, slyšíš mě? Jestli jsi při vědomí, vážně bych potřebovala, aby ses ozval. Táta...

Všechno bude v nejlepším pořádku, ségra. Nenech si tátou nic nakecat. Ví prd o tom, co spolu máme. Hope cítila, jak se jí rozlévá teplo na hrudi, jako by ji bratr sevřel do náruče a pevně ji objal. Nenech si nikým namluvit, že tohle není opravdový. Vyjdeš ven z nemocnice a znovu se setkáme. Neboj se.

Oscar se rozkřičel, jeho hluboký hlas rezonoval celým nemocničním pokojem. Vyběhl na chodbu a volal po Lauren, po Nateovi, po procházejících lidech, dokud nenalezl někoho z personálu. V jeho závěsu zpět do pokoje vběhla sestra, která se Hope snažila nahmatat puls, zatímco zběsile mačkala tlačítko u Hopeiny postele. Plačící Lauren, která se po dceři natahovala i přes Oscarovo pevné sevření, nakonec sestra vyvedla na chodbu k smrti bledému Nateovi, a s doktorem, který přiběhl, se pustili do oživování bezvládné, přesto se usmívající brunetky. Čas jako by se zastavil a proměnil v nekonečné pípání nemocničních přístrojů, přerušované jen výboji defibrilátoru.