Proč já?

Utěk

Proč mi všechny dny připadají stejné? jakobych přežívala než žila. Včera se toho už moc nestalo.. Jen jsem tu oslavu sledovala zoufale a přála si aby už byl konec. Nikdo tam moc se mnou nepromluvil.

Ucítila jsem něčí ruce,  které zahodily mou peřinu a políbil mě jemně na rty.  Neotevřela jsem však oči..  nejevila jsem zájem.

,,Přece neprospíš celý den miláčku" Řekl mi přezdívkou která se mi zdála tak nechutná a slizká  stejně jako on. Byla to vše  jako noční můra co se opakovala každý den, co mě dusila. Jen jsem se zavrtěla a otočila se na bok.  Zavřela jsem oči a přála si se nikdy neprobudit.

,,Něco jsem řekl Elizabeth" Řekl už přísně a já hned vylezla z postele. Věděla jsem že se na mě dívá..ale já jsem mu pohled nevěnovala.

,,Promiň" zamumlala jsem a odcházela do koupelny kde jsem si udělala ranní hygienu. Tenhle dům je jako vězení.. nemůžu sama ven, zamyká mě tu když někam odchází protože se bojí že bych utekla. Je to strašný.
Oblékla jsem se a vyšla na chodbu z koupelny. Podívala sem se na něj. Byl už oblečený a obutý.

,,Ty někam jdeš?" zvedla jsem obočí. Myslela jsem že mě bude hlídat jak chůva, což dělá vždy.

,,To tě nemusí zajímat" odsekl a vyšel ven. Zamkl dveře a já si povzdychla. Rozhodla jsem se něco pouklidit a pak si číst, byla jsem ráda sama.
Vrátil se asi za hodinu ani ne, nesl velkou tašku nákupu.

,,Vykliď nákup a pak něco uvař, mám hlad..a pohni!"přikázal a já jen sklopila zrak a začala dávat jídlo do ledničky.  Pak jsem uvařila oběd a dala to na stůl. Sedla jsem si a dívala se na jídlo.. neměla jsem chuť k jídlu při pohledu na něj, vlastně vůbec.

,,Já nenakupoval zbytečně, sněz to" řekl docela v klidu když usedl ke stolu. Snědla jsem dvě sousta.

,,Tvoje chyba" Vzal talíř vytočeně a zbytek vyhodil. Neuměl si vážit jídla natož lidí. Podívala jsem se na koš a pak na něj. Uslyšela jsem jeho vyzvánění, vzal mobil a telefonoval. Koukla jsem zamyšleně na dveře a pak kolem. Přemýšlela jsem kde by mohli být klíče. Hledala jsem v kuchyni potichu a snažila se neobratit kvůli tomu barák vzhůru nohama. Nakonec jsem je našla v jeho saku.

,,Tohle je moje příležitost" řekla jsem si v hlavě  a obula se. Uviděl mě a zakřičel na mě..ale já na jeho volání nedbala. Rychle jsem vyběhla ven. Nedokázala jsem zavolat policii, nevěděla jsem kam utéct..slzy mi stékali po obličeji. Měla jsem takový strach. Běžela jsem někam do neznáma..byla jsem volná. Byl to tak skvělý pocit. Jenže jsem utíkala před ním, bůh ví čeho všeho je schopný, aby mě získal..jde klidně přes mrtvoly. Bála jsem se že mě dožene.. běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla a neohlížela se.
V tom jsem pak narazila do nějakého člověka a oba jsme skončili na zemi.

,,Promiňte. Moc se omlouvám, já..nechtěla jsem" vykoktala jsem ze sebe se strachem a dívala se kolem nervózně. Konečně jsem měla možnost se na něj podívat. Měl světle hnědé vlasy a modrý oči. Na sobě měl černou bundu a černý kalhoty díky čemuž působil na mě tajemně.
Dívala jsem se mu do očí a vstala jsem když mi nabídl ruku. 
Ten muž..nešel z něj strach, možná trochu ale zdál se mi sympatický což Charles není.  Vstal a pousmál se mile.

,,Má chyba, byl jsem zamyšlený..před kým tak utíkáš princezno?" díval se na mě tázávě. Když jsem uslyšela jak mě nazval musela jsem se pousmát. Nikdo mě ještě tak hezky nenazval. Byla jsem zvyklá na odporný přezdívky.  Navíc mě překvapilo že mi hned tyká. Ohlédla  jsem se za sebe. Běžel za mnou, a byl blízko. Srdce se mi rozbušilo  a nevěděla jsem kam utéct a co tomu muži odpovědět. Cítila jsem úzkost.

,,Co se děje? Máte strach?" díval se na mě už ustaraně. Cizí člověk a má starost? to se mi taky nestalo.

,,Já.."hledala jsem slova.

,,musím jít" dořekla jsem a běžela jsem pryč. Nebylo by dobrý se s ním vybavovat když po mě šel Charles. V tom se ozvali moje myšlenky.

,,Najednou máš nahnáno?"

,,Je už pozdě Elizabeth. Dostane tě"

Se slzami jsem běžela dál a zahnula jsem do nějaké ulice. Neviděla jsem přes slzy na cestu..prostě jsem běžela.
Někdo mě zatáhl za roh.
Lekla jsem se a bála se otevřít oči. Nakonec jsem to udělala .  Oddychla jsem si protože to byl ten muž do kterého jsem narazila.

,,Někdo tě pronásleduje, je to tak?" zeptal se a já kývla se strachem.

,,Nemusíš se bát..jsi v bezpečí" zašeptal milým hlasem a objal mě. Snažil se mě uklidnit. Proč to dělá? A proč se s ním najednou cítím vážně v bezpečí? S cizím člověkem? Narazila jsem snad na anděla? je tohle má šance k lepšímu životu..nebo to jen hraje a je to další netvor jako Charles? je těžký někomu věřit po tom všem.