Proč já?

Musím to být já

Charles je schopen všeho jen aby mě měl navždy pro sebe. Vždyť tahle celá hra byla jen kvůli mě, a teď jsou následky, který jeden z nás ponese

,,Víš, výhrůžky bych si být tebou nechal.. " odpověděl Charles a držel mi nůž pod krkem. Jeho doteky mi akorát připomínali starý časy. Klaus se podíval na Charlese a dal ruce do obranného gesta aby věděl že v rukou nic nemá.

,,Dobře. Neudělám nic protože vím v jakém postavení jsi" řekl Klaus a já se na něj nechápavě podívala. Přišel mi už zoufalý.

,, Opravdu? "

,, Ano, tvůj plán byl vážně dokonalý Charlesi. Všechno tohle..si dělal jen abys získal Elizabeth. A taky si ji získal. Opravdu tě chápu někdy.. děláme věci ze zoufalosti, protože už nevíme kudy kam"

,,Jak to myslíš?" Zamračil se, i on byl zmaten.

,,Je tvoje. Chci jen jediný a to abys ji pustil a neděsil jí tím že ji teď držíš nůž pod krkem. Teď odejdu dobře?, ale uděláš co jsem ti řekl"

"Já jsem ten, kdo tu dává rozkazy. Proč bys to vůbec dělal? Á, už vím, aby sis zachránil krk" zasmál se. Nemůžu uvěřit že to Klaus vzdal, že mě nechává na pospas jemu, tomu násilníkovi který mi udělal peklo ze života. Teď na mě dopadala panika. Co jsem udělala špatně že se mě vzdává? Nechápala jsem to. Pomalu se mi do očí hrnuly slzy.

,,Ne nedělej to, prosím neodcházej!" Křikla jsem bezmocně na Nicka.

,,Vidíš? Záleží mu jen na sobě, zachraňuje si život" usmíval se na mě Charles a v očích měl vidět tu jeho radost z vítězství. Klaus byl jediný kdo mi byl vždy při boku, byl jediný koho jsem milovala, a on mě takhle zradil. Musel mít něco v plánu protože by to jen tak neudělal.. nebo jo?. Jennifer se na to nechápavě dívala a pak poté co se podívala na Klause, jí něco došlo.

,, Zklamal tě co?" Charles udělal smutný obličej a pak se podíval na Klause. Přikývl jakože souhlasí a pomalu mě pustil. Jakmile to udělal. Přešla jsem rychle k Jennifer a už jsem se jí chtěla zeptat jestli je v pořádku. Ale to už mě vzala za ruku a běžela.

,,Poběž!" Vykřikla a v pozadí jsem uslyšela Charlesovo slova, na které nikdy nezapomenu" Tak tohle jste si na mě vymysleli!? Na mě nikdy nezapomeneš, vždycky si tě najdu, vždycky budeš moje!"

,,Ne, co to děláš!? Tohle je moje vina, musím tam zůstat!" Ať jsem odporovala jakkoliv, Jennifer na to neodpovídala. A pouze mě táhla za ruku v lese směrem k autu a pak se zastavila v půlky cesty.

,,Tohle není ničí chyba. Ať se stane cokoliv Elizabeth, nesmíš si to vyčítat"

,,Klaus to měl promyšlený, nikdy by tě v tom nenechal" řekla mi do očí a mě to došlo. Udělal to kvůli mě. Než jsem si stačila uvědomit co se stane, už jsme byli u auta. Přemluvila mě do auta nastoupit. Sedla si na sedadlo řidiče když viděla že jsem z toho vyděšená, a přes bolest se rozhodla řídit. Byla to jako noční můra, samý spěch, samý tajemství. Jennifer vypadala dost vystresovaně, do toho ji nešlo nastartovat auto, a v mojí hlavě už byli scénáře jak nás Charles pronásleduje a nakonec nás zastaví.
Když auto nakonec nastartovalo a my  už odjížděli, najednou se ozval výstřel. V mých očí byli slzy, a další negativní myšlenka mi projela v hlavě.

"Jennifer musíme se vrátit, prosím otoč to!" křikla jsem na ní ale Jennifer odmítla. Přišlo mi to že se chce zachránit za každou cenu, jakoby jí záleželo jen na sobě.

,,Myslíš si že jsem sobecká co? " řekla moje myšlenky.

,, Ale nejsem Elizabeth. Teď můžeme žít bez Charlese, můžeme žít v klidu" Není psychopat? . To by tam vážně Klause jen tak nechala?.

"Sakra posloucháš se!? Tohle není možný. Já nikam bez Klause nejedu!  Nikdy nebudeme žít v klidu! Zastav to auto, zastav to zasraný auto Jennifer!" Zařvala jsem naštvaně a to už auto prudce zabrzdila takže jsem se trochu uhodila o okno. Neudělala to schválně, byli jsme obě vystresovaný a mě ovládl strach. Když jsem vystoupila z auta, stála jsem na silnici vyčerpaná, a vyděšená. Podívala jsem se na Jennifer která si jen povzdychla a zadívala se do prázdnoty. Myslím že si uvědomila že přesvědčovat mě nemá cenu. Byla bledá a od krve. Hned jsem utíkala po silnici zpátky do lesa. Sotva jsem viděla na cestu díky slzám, ale běžela jsem co nejrychleji jsem mohla. Vím že bych měla myslet pozitivně ale teď mě napadalo to nejhorší. Když jsem doběhla do lesa, uviděla jsem postřeleného Charlese ležet na zemi. Klaus mu držel pistoli u hlavy ale já ho zastavila. Bála jsem se že na té zemi bude ležet Klaus. Ale bylo to obráceně. Nepobírala jsem to.

,,Elizabeth co tu děláš? Nechci abys to viděla" obrátil se na mě a prohlížel si mě zda mi nic není.

,,Kde je Jennifer?" zeptal se a já přišla blíž. Podívala jsem se mu do očí se slzami a stále jsem popadávala dech.

,,V autě. Nemohla jsem jen tak odjet. To že se mě vzdáváš byl jen trik žejo?" Vzlykla jsem a sklopila zrak na krvácející ránu Charlese.

,, Samozřejmě že ano, nikdy bych to neudělal" řekl Klaus který vzal ze země ten nůž z nápisem" Jsi moje". Probodl tím Charlesovi ruku a podíval se na něj znechuceně. Musela jsem zavřít oči.

"Už není tvoje Charlesi" Řekl Klaus nahlas. Byla jsem na něj pyšná ale zároveň mě ta situace děsila. Naposledy jsem se na Charlese podívala. Byl dost zraněný a ztrácel sílu. Pak jsem se podívala na Klausovo pistoli.

"Klausi prosím" vzala jsem ho za ruku ve který držel pistoli.

"Beth, tenhle člověk si nezaslouží žít.." měl pravdu. Mohl by to co dělal mě, udělat i jiným.

"Ja vím, ale ty nejsi člověk co by ho měl o ty dny připravit" řekla jsem a on se na mě zmateně podíval.

,, Měla bych to být já. Musím to být já" celý život jsem trpěla jen díky němu. Každý den jsem myslela na to jaký by to bylo žít bez příkazu a zkrátka volně.. žít s někým kdo by mě miloval. Teď mám šanci žít jinak. Mám šanci se mu pomstít.

" Beth.." zavrtěl Klaus hlavou nesouhlasně.

,,Ne, vždycky si mě chránil Klausi, ale tohle je teď na mě" řekla jsem a dívala se na Charlese.
Než stačil cokoliv říct, vystřelila jsem.