─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
V přístavu bylo poměrně rušno a Bucky stál nějakou dobu jen dezorientovaně na místě a zmateně se rozhlížel kolem. Panoval zde radostný hluk, a spousta mužů, kteří přijeli z války zpět domů, se láskyplně vítala se svými přítelkyněmi, manželkami a rodinami.
„No a co ty, Bucku? Čeká na tebe ta žena tvého srdce?" ozval se mu u ucha dobrosrdečný smích a vzápětí mu kolem ramen padla silná ruka, která ho zmáčkla a přitáhla si ho k sobě. Bucky se ohlédl - v naivní naději, že vedle sebe spatří Steva, byť měli oba dva muži naprosto odlišné hlasy - a spatřil vedle sebe rozesmátého, nakrátko ostříhaného vojáka, kterému mohlo být tak kolem pětatřiceti. Jedno oko měl napuchlé a část tváře znetvořenou od popálenin, ale smál se na celý svět.
„Nemám tušení," odpověděl mu popravdě Barnes, protože skutečně nevěděl. Věděl, že se tohle nikdy nestalo. Byl zřejmě konec války a vojáci se vraceli zpět do svých domovů. Jenže on tohle nezažil. Konce války se nedožil - tedy, dožil, ale jen proto, že z něj následně udělali supervojáka, vraha, agenta Hydry. Winter Soldiera. Na své poslední misi z roku 1943 přece vypadl z vlaku a domů se tak vrátit nemohl...
„No, já teda tu tvoji krasotinku nikde nevidím," rozhlížel se pozorně neznámý voják, který byl zřejmě jeho přítel. „Máme jen tři možnosti, Bucku: buď je někde v tomdle davu lidí, nebo na tebe čeká doma, nebo si našla někoho jinýho." Zachechtal se, jako by řekl nějaký povedený vtip, a poplácal ho po zádech. „Asi bys tu měl počkat, až se to tu trochu vylidní, a až pak jít domů. A když ji tam najdeš v náručí jejího milence, můžeš se připojit k nám, vlkům samotářům, a zajít do hospody, abychom ten konec války pořádně oslavili. Co ty na to?"
„Jo, to je určitě... zajímavý nápad, já si to rozmyslím," řekl mu Bucky neurčitě a také se rozhlížel kolem. Jeho krasotinka? Proboha, na žádnou si nepamatoval. Doufal, že pokud se tady přece jen ukáže, najde si ho sama. Voják se s ním rozloučil a zřejmě šel hledat další osamocené existence, které by mohl vzít pod svá křídla. Bucky popadl svou tašku s věcmi a vydal se posadit se na nejbližší lavičku, poněvadž hrozilo, že se mu podlomí nohy. Musel si vzpomenout.
Sedl si a trochu ztraceně se díval na ty šťastné a úlevné tváře, které viděl všude kolem. No tak, vzpomínej, nabádal se v duchu netrpělivě, poněvadž čas neúprosně běžel, a jeho dívka se zde mohla objevit každou chvíli. Vypadal by jako idiot, kdyby na ni jen zíral a nepoznal ji. Spěšně si začal prohledávat kapsy. Na krku mu cinkaly identifikační známky, na nichž byly vyraženy informace o něm. Tentokrát jej nezajímaly. Z pravé kapsy kalhot vytáhl ošuntělou koženou peněženku s doklady. Rozevřel ji - a měl pocit, že mu srdce vynechalo úder. Roztřesenými prsty vytáhl z průhledné kapsičky fotografii mladé ženy. Své dívky. Krásné ženy s nakrátko ostříhanými, kudrnatými blonďatými vlasy a pronikavýma zelenýma očima.
