─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Bucky dnes zamířil do základny Avengers místo do jejich společného bytu. Věděl, že tam by se s Natashou nepotkal, a už ji pořádně neviděl tři dny. Když už se vrátila domů, vracela se pozdě a byla unavená. Od Thanosova lusknutí sice uplynulo už pět let, ale ona se stále nevzdávala naděje. Pořád se snažila hledat, hledala cesty, šance, jak by mohla ostatní přivést zpět. Zprvu byla odhodlaná a byla si jistá, že to dokážou. Jenže pět let je dlouhá doba a Natasha to snášela čím dál hůř. Brala to jako své osobní selhání, že se jí dosud nepovedlo na nic přijít. Myslela si, že do té doby už budou všichni zpátky. Ale dny i nadále plynuly a nic se nezměnilo.
Věděl, kde Natashu najde, koneckonců, trávila zde nejvíce času. Měla zde všechno, co potřebovala k práci, a zde probíhala i její distanční setkání s Rhodeym, Carol Danversovou, Okoye, Rockettem a Nebulou, Thanosovu nevlastní dcerou. Jedno z takových setkání se zřejmě blížilo ke konci, protože mu k uším dolehl tichý rozhovor mezi Rhodeym a Nat. Postřehl slova jako „Mexiko", „gang" a „Barton". Zanedlouho se s ní plukovník Rhodes rozloučil a zmizel. Bucky vstoupil do místnosti a srdce se mu sevřelo, když spatřil Natashu, jak sedí na své židli, tvář má zabořenou v dlaních a potlačuje vzlyky.
„Nabídl bych, že ti uvařím večeři, ale už tak vypadáš dost zoufale," pokusil se odlehčit atmosféru a taky dát najevo, že je zde. Natasha zvedla hlavu, párkrát zamrkala, aby zahnala slzy, a nasadila výraz, jako že je všechno v pořádku. Ale nebylo.
„Přišel jsi sem se špinavým prádlem, abych ti ho vyprala?" popíchla ho a v koutcích očí se jí ještě zatřpytily slzy. Bucky se opíral o futra, zahlížel na ni a při její poznámce se musel usmát.
„Nejen to, přišel jsem i za svou přítelkyní, kterou už skoro nevidím," postěžoval si a vydal se směrem k ní. Cestou si ještě přehodil svou černou koženou bundu přes židli naproti té její. Když se objevil u své rudovlásky, sklonil se k ní a vtiskl jí polibek do vlasů, pokládaje jí dlaně na ramena. „Víš, že se přede mnou nemusíš přetvařovat," zašeptal jí a pak si klekl vedle její židle, natahuje se pro její ruku, kterou sevřel ve svých dlaních a políbil ji na hřbet.
Pousmála se a volnou rukou ho pohladila po tváři, na níž měl několikadenní strniště. „Už ses dlouho neholil. Neměl jsi dnes náhodou sezení?" vyhnula se odpovědi na jeho otázku a palcem jej pohladila po líčku.
Zarazil se. „Jak víš, že jsem byl na sezení?"
„No, jsem agentka a měla jsem tak osmdesáti procentní šanci, že se trefím. Jiné záliby totiž nemáš," poškádlila ho dobrosrdečně. „Nebo máš snad tajnou milenku?"
Zasmál se. „Už ne."
„Už ne?" zopakovala a podezřívavě nakrčila čelo.
„Nepotřebuju milenku, když mám tebe. Milenky jsem měl dávno, v dobách velmi minulých, ještě než jsem zabíjel nácky. Ale máš pravdu, byl jsem dnes na sezení. Šlo to dobře. Cestou přes most jsem zahlédl stádo velryb."
