Epilog

737 44 3
                                    

Stála jsem v davu démonů s Avengers po boku. Démoni si vyměňovali nejisté pohledy a poté svůj zrak upřeli na mě. S mečem vztyčeným nad hlavou, jsem své oči nechala zbělat. Démoni s hlasitým polknutím, jež se rozneslo celým sálem, poklekli. Sklopila jsem meč podél těla a podívala se na Avengers, kteří stáli za mnou.

„Doufám, že nastolíš demokracii," pronesl s pobaveným úšklebkem na rtech Steve a poukázal na mě. Koutkem oka jsem se podívala na démony, kteří se klaněli, ale veškerou pozornost jsem věnovala členům výpravy.

„Pff, to tak. Ještě si tu každý bude dělat, co chce." Mávla jsem rukou a na rtech mi hrál pobavený úšklebek. Pohled jsem stočila k nezvykle tichému Tonymu, jenž stále upřeně koukal na trůn.

„Ne, nevyzkoušíš si ho," prskla jsem na něj otráveně, ten se na mě pouze uraženě podíval, kdežto ostatním zacukaly koutky. Poukázala jsem rukou na dveře vedoucí ze sálu a pomalu se rozešla pryč s ostatními v těsném závěsu.

Zastavila jsem se před portálem, jenž překrýval zlatý poklop. Portál sloužil, jako brána na Zemi, tudíž ostatní nemuseli znovu jít přes očistec. Všichni se zastavili kousek ode mě a nedůvěřivě se podívali na pozlacený poklop, jenž zakrýval jejich cestu z pekla.

„Tohle nás, jako vezme zpět?" optal se nevěřícně Sam a poukázal na portál, jenž byl překrytý. Souhlasně jsem přikývla a na rtech mi hrál úšklebek, přišlo mi vtipné, že se bojí něčeho, tak prostého, jako je portál. Přešla jsem k němu a otevřela poklop. Všem se nám naskytnul pohled na modře zářící tunel vedoucí na Zemi.

„Já si měl vzít pytlík na zvracení," zaskuhral Clint a nedůvěřivě koukal do již zmíněného portálu. Dala jsem si ruce do zadních kapes od kalhot a sledovala výrazy všech přítomných. Jediný, kdo vypadal naprosto klidně, byl Thor.

„Snad se ještě uvidíme," s úsměvem na rtech jsem se podívala na všechny přítomné.

„Doufám, že ne!" odpověděl mi poněkud hlasitěji Clint, jenž zběsile kroutil hlavou, čemuž jsem se musela zasmát, a nebyla jsem jediná. Thor s Tonym už s rozloučením vešli do portálu, první odvážlivci. Na tváři se mi rozlil lišácký úsměv a já Clinta objala, ten mě pouze s uchechtnutím sevřel a zakroutil hlavou. Ano, zezačátku jsme se opravdu nenáviděli, ale postupem se z nás stali přátelé, lhala bych, kdybych řekla, že mi nebude chybět. Oddálila jsem se od Clinta a ten s úsměvem a slovy 'Ahoj', vešel do portálu. Podívala jsem se zpět na Sama, Steva a Buckyho, kteří zde stále byli a culili se, jako měsíčky.

„Ale tak čert to vem!" Křiknul najednou Sam a vtáhnul si mě do objetí. Se smíchem jsem mu stisk opětovala, tahle trojice mi bude chybět ze všech nejvíc. S nimi jsem si užila tu největší zábavu, ačkoliv nevím, zda se dá útok sirény, či jiné havěti považovat za zábavu. Sam se odtáhnul a já bez váhání objala i Steva, nečekala jsem na žádná jeho slova, věděla jsem, že tohle je s největší pravděpodobností naposledy, co se vidíme. Steve se po chvíli mírně rudý odtáhnul, díky čemuž mi zacukaly koutky.

„Takže..." S nervózním úsměvem na rtech jsem se podívala na Buckyho, jenž se usmíval od ucha k uchu. Jeho úsměv mě mírně mátl, ale nevyjadřovala jsem se k tomu, raději. Steve se Samem nás ostražitě sledovali a vyčkávali, co se bude dít. Chtěla jsem těm dvěma kokosům říct něco o Satanově zadnici, když Bucky vzal mé tváře do svých dlaní a políbil mě. V ten moment se ve mně nahromadila spousta emocí, jedna z nich byla radost. Radost z jeho přítomnosti, jeho činu. V emocích jsem se nikdy nijak neorientovala, vše to pro mě bylo nové. Bucky se ode mě odtáhnul a zpříma se mi zahleděl do očí. Nezmohla jsem se na jediné slovo, nechtěla jsem tento okamžik pokazit. Oba jsme se podívali na Sama se Stevem, kteří se culili, jako předškoláci.

„No konečně," pronesl úlevně se smíchem Sam a nespouštěl z nás oči. Steve Samovi pokynul, ať zaleze do portálu. Když Sam pouze zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu, prostě jej tam strčil, což mě nesmírně pobavilo. Steve se zamáváním vkročil do portálu a my s Buckym zůstali sami.

„Měl bys jít taky," podívala jsem se na Buckyho s lítostí v očích. Tenhle okamžik pro mě byl hodně významný, nedokážu říct proč, ale byl. Utkvěl mi v paměti už nadobro.

„Bez rozloučení se neodchází, to jsme tě nic nenaučili?" Podíval se na mě s pobaveným úšklebkem hrajícím mu na rtech. Měl pravdu, díky nim jsem pochytila dost věcí, dokážu rozeznat některá písmena v abecedě, dokážu mluvit anglicky, sice ne plynně a musí mi v tom občas pomáhat Jarvis, ale naučili mě toho hodně za pouhé dva měsíce.

„Díky za všechno, Bucky. Buď opatrný," s úsměvem jsem se mu naposledy podívala do očí, ve kterých hrály drobné jiskřičky, které mě nutily se usmát. Bucky souhlasně přikývnul, pustil mé ruce a pomalu vkročil do portálu. Stála jsem tam úplně sama a sledovala jej, jak mizí v portálu. Najednou se mě chopil pocit naprosté samoty, ten, jenž jsem tak dlouho necítila, až jsem na něj skoro zapomněla. S povzdychnutím jsem zavřela poklop, jenž překrýval portál a podívala se směrem do chodeb. Možná jsem bez Avengers, ale nejsem úplně sama, stále mám peklo, určitým způsobem.

„Teď anebo nikdy." Zakroutila jsem hlavou a rozešla se kupředu.

Namaskāra!
První díl Princess of hell je oficiálně u konce, smutné co? I know.
Nicméně, nedělejte si starosti, na mém profilu již naleznete druhý díl pod názvem „Monster".
Vím, že tohle do epilogu nepatří, ale nechtěla se mi psát kapitola zvlášť so...
Děkuju všem, co to dočetli, až sem. Taktéž děkuji za každé vote a komentář k příběhu, neskutečně si toho cením!
Nevím, co sem dál psát, neboť to moje okecávání stejně všichni přeskočíte :D
Takže Zari se loučí a sejdeme se u druhého dílu, doufám! :D

Princess Of Hell [Avengers FF]Where stories live. Discover now