I Recall

KAPITOLA XIX

Přemýšlela jsem nad vším, co mi během několika předchozích dní změnilo život. Můj otec je upír z velice dlouhé linie upírů a je taky hlavou rodiny upírů, což ze mě dělá jeho žezlo. Moje matka je čarodějka, která je z dlouhé linie černokněžníků ze Salemu, ale protože se narodila bez magie, vydědili jí a zřekli se jí. Já jsem se naopak narodila s téměř neomezenou magií, a to je důvod proč je moje Duše, čímž se označuje magie, duší jedné z mučených čarodějnic ze Salemu, kterou nikdy neupálili. Moje skupina kamarádů je složená z upíra, dvou vlkodlaků a dárce, který mi může kdykoliv poskytnou svou krev. A v neposlední řadě mě pokousal vlkodlak, který mi způsobil tolik problémů, až je to nemožný.

„Začínám v tom mít hokej," poznamenala jsem jedovatě. „Proč to není jednodušší! Kdybych byla obyčejná Ciara Blacková z obyčejnýho Daytonu, bylo by to snazší. Proč se to děje tady?! Nejsme v Kalifornii ani v New Yorku. Jsme v Tennessee a všichni vědí, že se v Tennessee nic neděje!"

„Neděje se to jen v Tennessee," poznamenala Lukrécia. „Něco podobného se před necelým rokem stalo na Sibiři. A rok před tím v Kuusamu," pokračovala.

„V čem?" Nakrčila jsem obočí.

„V Kuusamu. To je město ve Finsku," odpověděla a já měla pocit, že kroutí hlavou a myslí si o mě, jak jsem nevzdělaná. „Je to rodiště zimních víl a před dvěma roky se tam zrodila víla, která mohla ovládat všechny skupenství vody," vysvětlila.

„Tak to jí gratuluju," odsekla jsem. „Může si udělat zmrzlinu, nebo když se bude fakt snažit tak i čaj," obrátila jsem oči v sloup a zavrtěla hlavou. „Já jsem nepřátel všech, ale tahle víla může svoje nepřítele pozvat na čaj, tak kdo by jí ubližoval."

„Divila by ses, čeho je schopná," poznamenala. „Znala jsem čarodějku, která dokázala ovládat přírodní elementy a voda je velice silná zbraň." Ovšem, že měla pravdu, ale v tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného kromě mých vlastních problémů, kterých bylo požehnaně. Chtěla jsem toho tolik vědět, ale připadalo mi, že nemám čas. Měla jsem v plánu jet za otcem a zeptat se ho na všechno, co se stalo, ale bála jsem se, že pokud bych se vydala ven z města, něco se stane. Bohužel jsem neměla na výběr. Můj otec má odpovědi na všechny mé otázky ohledně upírství a na ostatní otázky pak najdu odpověď v Bukurešti.

„Co by se stalo, kdybych se rozhodla tě přivést zpátky k životu? Mohla bys mi pomoct a taky bys mohla nadělat v Podsvětí trochu bordelu," navrhla jsem. „Určitě musela být čarodějka, která ovládala nekromancii."

„To ano. Byla tady čarodějka, která nekromancii provozovala, ale nekromancie je nejhorší způsob magie. Na rozdíl od jakékoliv jiné magie si tahle bere část tvého života," odpověděla vážně. „A kdybys mě přivedla k životu, přišla bys o všechny moje vědomosti, které ti mohu poskytnout."

„Nepotřebovala bych tvoje vědomosti, kdybych měla tebe," zasmála jsem se a vůbec jsem nebrala v potaz to, co řekla. „Jsem upír, takže si magie může vzít kolik chce," odsekla jsem nakonec.

„Nepodceňuj magii, děvče," napomenula mě. „Magie působí úplně jinak na upíry než na obyčejné smrtelníky. I upíří život má své meze a nekromancie tě k nim postrčí."

„Ale vždyť se můžu zase zregenerovat, tak kde je problém?!" Rozhodila jsem rukama. „Když mám být nejmocnější na světě, tak by mě nic nemělo zastavit!"

„Tohle je přesně ten důvod, proč Podsvětí vybilo všechna mocná stvoření! Jakmile si uvědomíš svoji sílu, budeš jí posedlá a nebude ti zaležet na ničem jiném!" Křičela na mě a já cítila, jak všude okolo mě pulzuje neznámá energie. „I já jsem byla očarovaná svojí mocí a než jsem si uvědomila, co mi to dělá, byla jsem zavřená ve sklepení se zabodnutýma kolíkama v rukách!" Pulzující energie zesílila a já si všimla, že se začala koncentrovat na jednom místo přímo přede mnou. Pomalu se z ní začala tvořit postava dívky, která se stále více vybarvovala, až se z ní vytvořil ostrý obraz. „Mučili mě roky, aby zjistili, co je zdrojem naší síly. Nechtěli tu sílu vlastnit, ale chtěli se jí ubránit! A já hloupá vždycky přemýšlela, jak jí proti někomu použít, přesně jako teď ty! Když jsem jim řekla všechno, co jsem věděla, tak mě nepustili, protože věděli, čeho jsem schopná! Nechali mě tam chcípnout, chápeš?! A tebe tam nechají chcípnout taky, když se budeš chovat takhle!" Rozhazovala hubenýma rukama a zamračila se. „Co na mě tak vejráš?!"

„Protože stojíš přímo přede mnou," ironicky jsem se na ní usmála. „Chápu, že jsi naštvaná, ale já nemluvila o zneužití mojí síly, já mluvila o mé pomoci tobě."

„Tím, že mě přivedeš zpátky mezi živé, mi nepomůžeš. Nikdo doopravdy neví, v jakém stavu se duše vrátí. Podle toho, co si pamatuju, tak se relativně normální vrátili duše, které byly mrtvé míň jak týden. A já jsem mrtvá už nějakou dobu, takže bych se vrátila s mozkem vycpané kočky," odsekla a začala se rozhlížet po pokoji. „Nestěžuju si, že jsem mrtvá. Má to svý výhody," pokračovala a usmála se na mě.

„Jako co? Můžeš šmírovat nahatý kluky ve sprše?" Opětovala jsem jí úsměv.

„To taky, ale spíš se nebojím nemocí a smrti. Nemůže mě potkat nic horšího než to, že si mě někdo nevšimne," pomalu se přesunula ke mně, aby si sedla na postel. „Proč na mě pořád civíš?! Tohle je poprvé, co koukáš přímo na mě."

„Protože stojíš přímo přede mnou. Zhmotnila jsi se tady, když si na mě křičela," ukázala jsem na ní oběma rukama. „Vidím tvoje dokonalý dlouhý zrzavý vlasy a krásný modrý oči, za který by každej zabíjel."

„Ironie, protože mě zabili kvůli mojí moci," zakoulela očima a posadila se vedle mě. „Nemám ponětí, jak je možný, že mě vidíš. Vždycky jsem se okolo tebe jen procházela a mávala ti před obličejem, ale nikdy jsi na mě nereagovala."

„Když jsi křičela, cítila jsem a pak jsem i viděla divnej mrak energie, který se začal spojovat do tebe," vylíčila jsem jí a párkrát máchla rukama, abych jí naznačila, jak se energie shlukovala. „Mě upřímně nejvíc překvapuje to, že jsi duše jako duch, a ne duše jako hlas v mojí hlavě."

„Tak to většinou funguje. Když je s tebou spjatá nějaká duše, tobě to připadá jako hlas v tvojí hlavě, ale doopravdy jde o ducha, kterého nevidíš," vysvětlila. Nikdy by mě nenapadlo, že hlas v mojí hlavě byla doopravdy holka, co se poflakovala okolo mě a odpovídala na moje myšlenky.

„Hádám, že povídačky o tom, že za levým ramenem je ďábel, jsou blbost," uchechtla jsem se.

„Ne nutně. U obyčejných lidí to funguje jinak, ale nejsem si úplně jistá jak. Za mých živých let, to bylo jiný. Nebyly televize, počítače, telefony, chipsy," pousmála se. „Ideální pro tebe bude vydat se do Bukurešti a poprosit nějakýho papaláše o přístup do studovny," pokračovala a zvedla se z postele, aby se mohla opět začít procházet po pokoji a prohlížet si moje věci.

„Nemohla bych jít jenom do knihovny? Tam musí být stoly a, jen tak hádám, i knihy," sledovala jsem jí a když se na mě otočila s otráveným výrazem, zazubila jsem se na ní.

„I když to zní jako jedno a to samé, v sídle Bukurešti se uzavřené části knihovny říká studovna, protože tam kdysi studovna byla," nakonec se usmála taky. Jen jsem kývla, že chápu a chvíli nad tím přemýšlela. Proč by byla nějaká část knihovny zavřená. Chápala bych, kdyby uzamkly nějaké knihy, neboť by byly nevhodné nebo jednoduše zakázané, ale proč kvůli tomu uzavírat celou část knihovny, zejména studovnu. „Ta část je uzavřena od dob, co jsem byla na živu. Jednou jsem zaslechla žalářníky, bavit se o zakleté knize ve studovně. Každý, kdo se tam vydal záhadně zmizel. Ta kniha se údajně nikdy nenašla," vylíčila mi celý příběh.

„Proč by tam teda měli pouštět mě, když všichni ostatní zmizeli? Bych zmizela taky," poznamenala jsem a s nepatrným nepohodlím v hlase.

„Protože pokud tu knihu zaklela nějaká čarodějka, tak za předpokladu, že zemřela, máš její magii a znalosti, a kletba na tebe nebude fungovat," osvětlila mi a podívala se na mě. „A taky bys mohla zkusit trochu vlézt Podsvětí do zadku, najít tu knihu a odklít jí," mrkla na mě a zazubila se.

„To je vlastně docela dobrý nápad, pak by mě nemuseli zavřít hned, ale až po nějaké době," ironicky jsem se uchechtla. „Ale je pravda, že by mě mohli považovat za spojence," dala jsem jí nakonec za pravdu a zamyslela se. Pokud bych Podsvětí pomohla s něčím tak velkým, jako tahle zakletá kniha, mohli by změnit názor a nechat mě na pokoji. Otázkou však je, jestli by mě tam v první řadě pustili. Pokud o mně už ví, tak by to znamenalo, že by se mě mohli pokusit zastavit už na rumunských hranicích. „Nejlepší bude, začít veškerý pátrání po odpovědích u mého otce. Ten toho bude vědět nejvíc." Lukrécia jen kývla a usmála se na mě souhlasně. „Vyrazíme co nejdříve. Ideálně hned zítra," zavelela jsem.