Emily Raddle - Best dark magic - (Harry Potter ff)

Část 22 - Dracův trest

Draco

    Emily si myslí že jsem ho zabil. Možná jsem měl. Protože jsem nesplnil úkol. Bojím se, co bude následovat. Bojím se, že y dva... Chtěl jsem se vyhnout přímému střetu. Brumbál to vystihl přesně : Čím dál zoufaleji jsem se snažil ho zabít. A čeho jsem dosáhl? Skoro jsem zabil dva další lidi, budu muset čelit trestu Pána zlato tuším. Dal mi dva úkoly. Jeden jsem nedokázal splnit. Nejen že mě potrestá, ale budu ji muset přivést. Koneckonců.... Skoro jsem zabil tři, ne dva, ale tři lidi a Emily..... Tu jsem tam nechal jen tak stát. Zrazenou... S doměním, že jsem zabiják. Ne. Jsem slaboch. Vzteky nakopnu postel v mém pokoji v Manoru. Jak já se nenávidím!!

Emily

 Zhroutím se na zem a rozpláču se. Nevnímám zmatek okolo sebe. Nevnímám nic. Jen to, že mi Draco lhal. ,,Raddlová!" rozeznám stěží výkřik. Běží ke mě Potter. Stoupne si vedle mě. ,,V pořádku?" zeptá se. Zavrtím hlavou. Povzdechne si. ,,Ani se nedivím.... Kdo by byl, když jeden z profesorů zabije ředitele.." Vykulím oči. ,,C-co?Já myslela.." Smutně se zasměje. ,,,No jo... On tě vlastně poslal pryč... Malfoy to nezvládl. Brumbála zabil Snape. ... No jo, Brumbál!" vykřikne najednou a rozběhne se ke věži. Nepřemýšlím a vyběhnu za ním. Leží tu Brumbáovo tělo... Vypadá skoro normálně, až na chybějící jiskřičky v očích... Až na hrudník který se už nezvedá.. Harry se zhroutí vedle Brumbála. Opřu se o zeď a nechám slzy volně stékat. Ale mé slzy nejsou tak úplně pro Brumbála. Moje mysl je zatím stále zaneprázdněná jeho skoro-vrahem. Jedním ze smrtijedů. Ano, tím Draco je. Na jazyku mám jedinou otázku. Jediné slovo. Proč?!

 Draco

   Roztřeseně kráčím do místnosti v Manoru kde občas bývají porady Smrtijedů. Teď už se fakt bojím. I když jsem ve svém domě, rozhodnu se slabě zaklepat. ,,Pojď dál Draco." ozve se hlas Pána zla. Váhavým krokem vejdu dovnitř. ,,Můj pane?" zašeptám. Neodvažuju se podívat se mu do očí. Je tu sám. Může mě i zabít. Což by mu ovšem nedělalo problém ani v místnosti plné lidí. ,,Zklamal jsi, Draco. Jsi tak slabý...Crucio!" Okamžitě se svezu k zemi. Tohle není nic novýho, přece jenom, vychovávali mě Smrtijedi, ale Cruciatus je Cruciatus. A Voldemortova kletba se nedá srovnávat s žádnou bolestí kterou jsem kdy zažil. Možná... Víc snad bolel jen Emilyin pohled, když jsem ji viděl naposled. Jen myšlenka na ni mi pomůže přežít mučení. I když jen tak tak. Pak konečně, konečně skloní hůlku. Kvůli bolesti skoro nevidím, ale přinutím se si zase stoupnout. Okamžitě se mi zatmí před očima a podlomí se mi kolena, ale zůstanu stát. Nesmím dát najevo slabost. Už ne. Každý sebemenší pohyb, i zamrkání mi působí bolest. Ale přemůžu to. Nechci to zažít znovu. Horší. ,,Vida, vida. Možná jsem se přeci jen v tobě zmýlil... Každopádně, chci přivést tu holku.  Vím že ji najdeš. Chytrý jsi dost. Do Bradavic se pochopitelně vracet nebudeš, to ani ona nemá v plánu, pokud vím. I tak máš spoustu času. Přiveď mi ji, nebo příště nepřežiješ. A tvá rodina bude další na řadě. Rozumněl jsi?" ,,Ano, můj pane." zamumlám s pohledem upřeným na jeho hábit, ale pak se mu přece jen podívám do obličeje. Do očí přímo ne, pochopitelně. ,,Mohu?" zeptám se a váhavě ukážu ke dveřím. Vzápětí mám chuť si nafackovat za tu troufalost. Instinktivně se přikrčím. Voldemort však naštěstí jen nevzrušeně mávne rukou. Jako by odháněl otravný hmyz. Upřímně, někdy si tak připadám... Když za mnou zaklapnou dveře, svezu se k zemi.  Emily, proboha tě prosím.... Schovej se... Někam, kde tě nenajdu.