Fialová kytica - sara15
Nezostalo mi po nej nič. Nič, len tá fialová kytica a prázdny byt...
Odniesla si všetky veci. A nič mi tu nenechala. Len fialovú kyticu...
***
„Mária, prosím nechoď," prosil som ju zúfalo.
„Ja už nemôžem. Potom čo som posledný týždeň prežila už s tebou nemôžem viac zostať. Myslíš si, že mi bolo príjemné keď si ma tu zamykal a nasilu si so mnou chcel spať len kvôli tvojej žiarlivosti?" spýtala sa Mária. Pokrútil som hlavou.
„Ja som sa bál, že ťa stratím," šepol som skrúšene.
„A presne to si dosiahol. Odchádzam od teba za Pavlom. Ľúbim ho. Ľúbim ho už od mojich pätnástich," povedala mi Mária. „Nemôžem s tebou už viac byť. Potom čo som tu prežila... Nejde to viac. Prepáč." So slzami v očiach sa na mňa poslednýkrát pozrela a otočila sa mi chrbtom a odišla z môjho bytu. Z nášho bytu...
***
„Dobrý deň," pozdravil som. „Chcel by som vydať ďalšiu knihu."
„A čo by to malo byť?" spýtala sa žena v telefóne.
„Poézia," odvetil som.
„A o čom?"
„O mojom vzťahu a jeho konci," priznal som smutne.
„A koľko tam je básní?" spýtala sa žena.
„Presne tridsaťjeden," odvetil som.
„A ako sa kniha volá?"
„Fialová kytica," šepol som do telefónu a nedokázal som zastaviť slzy. „Fialová kytica. To je to, čo mi po nej zostalo," vysvetlil som žene na druhej strane hovoru.
„Viete mi to poslať?" spýtala sa žena bezvýrazným hlasom.
„Áno," odvetil som a zložil som telefón skôr, než stihla žena niečo ďalšie povedať.
Fialová kytica. Och ako som ju len nenávidel, no zároveň som ju miloval.
„Prečo si mi nechala len toto?" spýtal som sa zúfalo.
***
„Naozaj ste si istý, že chcete vydať túto knihu?" spýtala sa žena sediac oproti mne.
„Áno. Hoci ju stále milujem, chcem, potrebujem to zo seba dať von," vysvetlil som.
„Tak dobre. O tri mesiace Vám ukážem finálnu verziu knihy," povedala mi žena. „Môže byť?"
Prikývol som a bez slova som odišiel z kaviarne.
„Ah, Mária. Slnko môjho života. No navždy pre mňa zostaneš len Fialovou kyticou, ktorú si za sebou zanechala..."
Bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.
Fialová kytice – Krtek5
Na kopcích pomalu vzrůstaly malé ohýnky, k nebi plnému hvězd stoupala oblaka dýmu se směsí zářivých jiskřiček. V lesích se válela hustá mlha, jíž prozařovala nazelenavá světélka svatojánských mušek. Poletovaly mezi stromy, míjely mladé milence, kteří se vzdálili od vesnického veselí i rozjímání nad začínající nocí, litovaly osamocené dívky, jež trhaly na lukách čarovné bylinky. Modré, žluté, fialové, nezáleželo na barvách, každé kvítí získané v tuto chvíli si uchovávalo magickou moc, či v případě nafialovělé růže, halucinogenní účinky.
Leckdo se nebál odvázat, květinu natrhat do dlaně a posypat jí honosně zdobený stůl plný jídla, jenž byl vystaven na malé návsi. Buchty, koláčky, pečínky, pivo, to vše šimralo v nose příjemnou vůní každého, kdo se kolem vesnice jen nachomýtl.
Na plůtku nedaleké krčmy seděla mladá dívka, koutkem oka sledovala rozhořené ohně i plameny zachvácené sudy, které se z kopců valily jako žhavé koule. Jako Slunce opisující svou trať na denní obloze, však byla svatojánská noc, svátek odehrávající se za denní rovnodennosti, ona zářná hvězda byla na vrcholu sil stejně jako koncentrující se magie všude v okolí.
Nádherná noc, pomyslela si a přesedla o pár prken dále, aby viděla i na velký dub, kolem něhož byla do U vystavená hodovní tabule. Tiše se usmívala nad lidmi konzumujícími fialovou kytici, nad mládenci vnucujícími svým vyvoleným koláček s mámivým posypem. Hudba hrála, lid zpíval, přeskakovali se ohně a nemyslelo na potíže. To jí přišlo na tomto svátku nádherné, stejně jako nahé ženy koupající se v nedalekém rybníku. Nikomu to nevadilo, byla doba volnosti a rozjímání, nikdo s tím neměl problém.
Když se k Iris přihnal popelavý mládenec s kyticí fialkových růží v ruce, rozhodně zavrtěla hlavou, načež ho zdvořile odmítla. Jako čarodějnice neměla zapotřebí ujídat halucinogenní květiny, beztak na ni neměly takový vliv jako na ostatní. Jako na podsadité muže ležící pod stoly, vyvalující se na kosti požírajících chrtech.
„A k ohni si zatančit půjdete? Nikdy jsem vás tu neviděl, odkaď jste?" pousmál se chlapec ještě jednou, svazek odhodil do vysoké trávy, přičemž si nevšímal páru chtivých děveček, které po něm skočily jako slepice po flusu.
„Ze vzdálených krajů," odvětila neznámá bez váhání. Vesničanova přítomnost jí nebyla nemilá, jen ji nežádala.
„K ohni půjdu ráda," pokývala po chvilce hlavou, své kaštanové vlasy si stočila pod věneček ze svatojánského býlí. Nabídla mu svou bledou, neskutečně jemnou ručku i vřelou grimasu lehkého zalíbení, leč byla určená jen pro tuto noc.
Nad ránem odejde dál, tiše se bude potloukat krajinami, vesnicemi, městy a zeměmi nepolíbeny jejím poznáním. Mnoho čarodějů putovalo po Kontinentě sem a tam, mnoho z nich se usazovalo v chatrčích uprostřed močálů, jiní zasedali v městské radě nebo po boků králů. Řemeslo to bylo velice různorodé a nikdo nevěděl, kam ho donese. Přesně to na něm tak milovala, jeden den mohla být mladá dívenka na slavnostech, druhý vážená osobnost po boku vladařů.
S vřelým úsměvem se zapojila do kruhu, lehkými kroky lesní víly tančila okolo malého ohně, roztáčela bílou sukni a smála se na všechny strany. Když žár pomalu pohasínal, luskla prsty, načež se k nebi vyřinul mohutný plamen plný tisíců zářivých hvězdiček. Na rameni zaregistrovala cizí dlaň, tiché šeptání rozesmátých i kyticemi poblouzněných venkovanů.
„Čarodějnice tu nemají co dělat," ucítila hřejivý dech na svém krku, zaslechla vrzání kamínků pod nohama třesoucí se stařeny. V ruce držela berlu, na hlavě měla nasazený šátek s věnečkem a v obličeji zamračený výraz.
„Čarodějnice by měly hořet v plamenech, stejně jako ta proklatá kytka, kterou akorát oblbujete a svádíte nevinné lidi," zopakovala svůj ostrý tón ještě jednou, roztřesenou rukou pozvedla zaoblenou hůl.
Iris se nezamračila, stále měla na tváři nádherný úsměv, očka jí plála červenou barvou krve, zuby svítily v záři stovek ohňů. Samozřejmě by mohla několika pohyby změnit střenky názor, tiše jí v mysli našeptat nezahořklost, vlídnost i milé chování, ale neudělala to.
Tiše stála, hleděla na ženin vrásčitý obličej, na ústa téměř bez zubů a hnáty křivé jako větrem polámané břízky. Cítila z ní nechuť, strach, možná pohrdání, nic zvláštního, nic neobvyklého, přesto jí to fascinovalo.
Člověk mohl dostat volnost, být obklopen radostí, přívětivostí i dobrými lidmi, sic se nedokázal radovat, odhodit předsudky i nepochopení. A to jen díky strachu, díky šimravému pocitu uvnitř svého těla, jenž mu našeptával bát se oné neznámé osoby. Nenávidět a odsuzovat to, co je jiné.
Tak to chodí, chodilo, chodit bude, nic to nezmění, dokonce ani noc plná rozjímání, ani písně s tancem či mámivé fialové kytice. Lidé to mají uvnitř sebe. Hluboko a pevně vkované ve svých srdcích a trocha toho poblouznění jim to nevezme. Nezamaskuje, nezmění.
