Writegust 2

4. 8. - Vstup zakázán

Vstup zakázán - Popelnice21

Slunce prosvítalo lesním kanapé, zatímco se dva mladí lidé procházeli po vyšlapané pěšince. V lese zpívala kukačka sólo, zatím se jiní ptáci neozývali. Pěšinka, po které se mladí lidé vydávali, byla vskutku vyšlapaná v jinak hustě zarostlém lese. Nebyli první, kteří po ní šli...

"Pepo, pamatuješ, jak jsme se viděli na té zastávce?"
"Pamatuju."
"Já jsem celou dobu čekala, že mě někam pozveš."
"Já vím."
"Každopádně jsem ráda, že jsme se pak nakonec náhodou potkali v posledním semestru."
"Já taky."
"Pamatuješ si, jak jsme se smáli tomu namyšlenému profesorovi?"
"Jo no, ty jsi vždy měla provokativní otázky, to bylo hustý."
"Já jsem se nechtěla nechávat jím zašlápnout."
"Já vím." Anežka se letmo podívala na Pepu, a zpozorovala letmý, stydlivý úsměv.
"Jak ses měl o prázdninách?"
"Dobrý."
"Nic víc?"
"Co myslíš?"
"No jako, třeba, jak ses měl s rodinou?"
"Vstup zakázán."
"Co to znamená?"
"Anežko, říkal jsem ti, že o tom nechci mluvit."
"Dobře, Pepo."
Nastala odmlka.

"Tak mi pověz něco ty, Anežko."
"No...tak mám novou pracovní nabídku, takže se rozhoduje co a jak, a je to zajímavé."
"Jakou?"
"Napsali mi z jedné jazykovky, že mají místo na plný úvazek, ale nevím, jestli to mám brát."
"Proč? Vždyť ráda učíš, Anežko."
"To jo, ale mám strach, že to nezvládnu. Plný úvazek je prostě už hodně práce." Anežka odvětila. "Z čeho máš strach, Pepo?" Obrátila se očima na Pepu.
"Vstup zakázán."
"Pepo!"
"Vstup zakázán, Anežko."
"Dobře, fajn." odpověděla Anežka otráveným tónem.
"Tak to zkus ne, při nejhorším se odhlásíš." Pepa pokračoval.
"Já se právě bojím to zkusit. Ale zase by to byla zkušenost. Tak váhám."
"A kolik dostaneš?"
"To mi je jedno, spíš prostě přemýšlím nad psychikou."
"Jakou psychikou?"
"MOJÍ." Ztratila Anežka trpělivost. "Ty snad nepřemýšlíš nad svoji psychikou?"
"Vstup - "
"Zakázán. Je mi to jasné." Anežka usekla rozhořčeně. "Ty se prostě nebudeš bavit o tom, co cítíš, že?"
"Vstup zakázán."
"PEPO!"
"Co je?"
"Vůbec nechápu, proč jsem na tuhle pitomou procházku šla, když jediný, o čem se dokážeme bavit, jsou nedůležité věci, jako nějaké práce, školy - "
"Vždyť ses mě ptala na rodinu."
"A tys na to NEODPOVĚDĚL, vnímáš, co říkáš?"
"No ano, na rozdíl od tebe." Pepa se zadíval na Anežku neprostupným výrazem. "Neustále mluvíš, ale nechápeš, že někdo prostě není tak otevřenej jako ty."
"JAK JAKO?" Anežka běsnila. "Ty mě deptáš svým chladem! Copak nemáš srdce? Co se ti stalo, že jsi tak zamrzlý a neotevřený, že nemluvíš nikdy o tom, co cítíš, jakou máš rodinu - "
"Anežko, varuju tě -"
"Před čím, Pepo, před čím? Že bych se dozvěděla, že jsi někdy chtěl brečet? Že se ti stalo -"
"Co by se mi mělo stát?"
Pepa s Anežkou už chvíli nechodili, zastavili se a hádali se na místečku, kde prosvítalo slunce neobvykle jasně. Nad nimi nebyl obvyklý lesní strop.
"JÁ - Z - TEBE- NEMŮŽU -"
"Proč?" Pepa se ptal zmateně.
"Protože netuším, jak máme být spolu, když o tobě nic zásadního vlastně nevím? Když mi neřekneš, co máš v srdci?"
"Anežko, proč je pro tebe těžké pochopit, že je prostě vstup zakázán do určitých oblastí v mém životě?" Pepa odpověděl neutrálně.
"Pepo, nech toho." Anežka se rozbrečela, a sedla si ke kmeni stromu.

Slunce stále prozařovalo místo, kde se dvojice hádala.

Pepa se nadechnul. "To neznamená, že tě nemiluju."
Anežka zvedla hlavu a podívala se na něj zmateně. "Ty mě miluješ?"
Pepa polkl nervózně. "Ano." Na chvíli se zadíval na kmen stromu a pak obrátil zrak zpět na Anežku. "A ty mě?" Zeptal se ostýchavě.
"Vstup zakázán." Anežka pronesla. "Obzvlášť pro tebe, Pepino jeden."