Florence

VIII.

„Brzy budeme u hranic, veličenstvo!" zakřičel jeden z mužů na krále a jeho gardu. Adam cválal hrdě na svém koni vedle svého otce v čele jejich nemalé armády.

V nitru ale zrovna sváděl malou bitvu. Na jednu stranu se už nemohl dočkat, až se konečně objeví na bojišti a všem ukáže, že po otci nezdědil jen vzhled, ale také charakter, na druhou stranu ho celá představa války přece jen znervózňovala. Nebyl si ale jistý, čím to je. Nemyslel si, že by se kdy bál smrti, tak proč je z té přicházející se bitvy tak nesvůj?

Princ se rychle omluvil otci a donutil svého koně trochu ubrat tempo tak, aby teď jel po boku svého přítele.

„Sebastiane," oslovil ho Adam.

„Co se děje, výsosti?" odpověděl mu Sebastian zdvořile.

„Nech si ty formální fráze pro dobu, kdy nás bude někdo poslouchat," odmávnul ho rukou Adam. „Copak ty tu v tom vřavu slyšíš ještě někoho jiného, než člověka hned vedle tebe?" dodal princ a Sebastian se nad jeho připomínkou se pousmál.

„To je fakt. Tahle ta armáda je nějak moc veselá na to, že se má brzy utkat s nepřáteli ze sousední říše."

„Prosím tě. Jacípak nepřátelé? To mluvíš o tom malilinkém královstvíčku, kam zrovna míříme?" pronesl sarkasticky Adam. „Vždyť i to jejich jméno je směšné. Jak že to bylo? Halabut? Balahut? Něco takového pitomého."

„Je to Haromút," odpověděl spěšně Sebastian. „V jejich jazyce to znamená něco jako tři cesty. Přímo tím odkazují k Velkému trojcestí, známému divu světa, který zde byl postaven před více než dvěma tisíci lety. Copak vy si nepamatujete naše lekce zeměpisu a dějepisu, princi?" usmál se chlapec drze.

„Kdo si má něco takového pamatovat?" zakroutil Adam hlavou.

„Možná kdybyste nebyl hlavou v oblacích v každé hodině, která se netýká šermu, tak byste i něco zajímavého pochytil."

„Hej! Já dávám vždy pozor!"

„No jistě..." Sebastian se usmál. Pak se na Adama vážně zadíval a smích ho přešel. „Adame, co se zase děje?" Princ, který se díval zamyšleně před sebe, se urychleně otočil zpět k Sebastianovi.

„Co by se mělo dít? Jsem v pohodě."

„Myslíte, že má smysl mi lhát? Že po těch letech nepoznám, když nejste ve své kůži?" Adam mlčel. Sebastian se proto rozhodl pokračovat, jelikož nechtěl pořád přihlížet tomu, jak princ neustále kvůli něčemu vzdychá. Teď měl navíc dobrou představu o tom, co prince trápí.

„Jde o vaši matku? O to rozloučení?" Tím konečně zaujal princovu pozornost.

„Možná." Adam si povzdechl. „Já vlastně ani nevím."

„Královna Rosetta nikdy nebyla zrovna nejvýřečnější," podotkl Sebastian.

„Má matka ke mně nikdy nebyla nejvřelejší," opravil ho zachmuřeně Adam. „Přesto jsem ale nečekal, že mi neřekne ani slovo. Jen tam tak stála a utěšovala Daphne! Na mě se skoro ani nepodívala. Já vím, že má mou sestřičku raději než mě, ale opravdu mě nenapadlo, že mi ani nedá sbohem."

„Ale copak na tom záleží, princi? Stejnak se brzy všichni vrátíme domů. Vedle vašeho otce se nikdo nemá čeho obávat," snažil se Sebastian vylepšit tu pochmurnou náladu, která se kolem nich vytvořila. „Jen se podívejte kolem sebe. Všichni muži tady vědí, že je čeká vítězné tažení. Proto ta veselá atmosféra." Adam si ale jen povzdychnul.