Florence

III.

Když Florence a Finnius konečně dorazili k Brownovu panství, bylo již dávno po poledni. Florence rychle seskočila z povozu, vzala košík a poděkovala Finniovi za to, že jí pomohl. Ten se na ni chystal zavolat v naději, že s ní ještě prohodí pár slov. Než to ale stačil udělat, byla již dívka u dveří domu, kde na něj spěšně zamávala, než rychle vcupitala dovnitř. Finnius si tedy mohl jen zklamaně povzdechnout a odjet zpět domů za svým nemocným otcem.

Florence vběhla do kuchyně, kde spatřila stát u plotny paní Brownovou.

„Paní Evelyn? Já se strašně moc omlouvám!" pronesla Florence nešťastně, když uviděla, že paní domu vaří místo ní. Rychle položila košík na stůl a přiběhla k Evelyn, aby ji ve vaření nahradila. „Už se to nikdy nestane, přísahám." Paní Brownová ji ale mávnutím ruky zastavila.

„Ale, Florence, tohle je má vina. Zapomněla jsem ti ráno říct, že oběd dnes uvařím já, abys měla dost času na to v klidu nakoupit a uklidit dům. Nic se nestalo, drahoušku." Evelyn se podívala na košík. „Jahody máš od Garnetů? Arthur mi říkal, že je prý starý Finnius nemocný," začala Evelyn nenuceně konverzaci. Florence si v duchu oddechla, že nakonec neměla žádný trest. Nakoukla Evelyn přes rameno, co že to vlastně pro hosta připravuje. Vypadalo to jako nějaká forma smetanovo-zeleninové omáčky.

„Ano, zřejmě se mu zhoršily klouby a už vůbec nemůže chodit. Teď místo něj pracuje jeho syn."

„Tak to je nešťastné. Doufám, že je ten syn alespoň schopný a postará se o rodinný podnik jako náš Ron. Ne jako Frank. Ach Frank! Ještě se neprobudil, ten opilec! No věřila bys tomu? Jak může být můj vlastní syn tak strašně nezodpovědný? Vždyť je nejstarší, měl by být pro Mary a Rona příkladem." Evelyn si povzdechla. Poslední dobou to dělala často. Byla z Franka, který se každý večer vypařil, jen aby se vrátil nad ránem úplně namol, velmi nešťastná. Florence se jí nedivila, ale též byla přesvědčená, že to přece jen nebyl špatný člověk. Tedy alespoň povahově. Vždy se k ní choval přátelsky a s úctou, což Florence těšilo.

„Drahoušku, že toho našeho budižkničemu probudíš? Brzy tu máme hosta a já bych přivítala, kdyby se dal alespoň do té doby do pořádku!"

„Jistě, paní Evelyn." Florence se odvrátila a chystala se vyjít z kuchyně, když na ni Evelyn ještě zavolala.

„A pak se dej do úklidu! Siri se již postarala o dvůr, takže stačí, když poklidíš dům."

„Provedu!" Florence vyběhla z kuchyně a zamířila do vyššího patra, kde měly pokoje Brownovi děti. Hned první dveře, které vedly do pokoje jejich jediné dcery, byly bohužel otevřeny dokořán. Florence se snažila nenápadně projít okolo, ale k její smůle se jí to nepovedlo.

„Služko!" ozvalo se z pokoje. Florence se ani nemusela snažit rozpoznat hlas, co na ni zavolal. V tomto domě totiž byla jen jediná osoba, která ji takto nazývala.

„Ano, slečno Mary?" pronesla Florence skrze zuby. Nenáviděla, že musela Mary takto oslovovat. Zmíněná dívka ale na tom bohužel trvala.

„Co tady pohledáváš? Nemáš naše pokoje uklízet jen, když v nich nejsme, abys nás svou přítomností neobtěžovala?" pronesla Mary povýšeně, zatímco seděla u svého zkrašlovacího stolu a česala si slavnostně své světle hnědé vlasy.

„Ano jistě. Ale vaše paní matka mi poručila jít probudit vašeho bratra," pronesla Florence s veškerou zdvořilostí, kterou v sobě našla.