Florence

XII.

Frank objal Florence v okamžiku, kdy překročil práh Connorových dveří.

„Ach můj bože, Florence. Jak se máš? Jas se cítíš?" vyhrknul na ni, než se dívka vůbec stačila vzpamatovat.

„Franku!" vzlykla, když ho uviděla. „Jak ráda tě vidím," opětovala mu obětí. Frank ji po chvíli pustil a pořádně si ji prohlédl.

„Ty se ale kulatíš, děvče. Jak se ti daří?"

„Franku, ani nevíš, jak hrozně mi je. Kdybys tak tušil," její oči se začaly lesknout slzami. „Jsem tu zavřená celé dlouhé dny. Úplně sama. Jen sedím a čekám, až ze sebe dostanu tady ten původ mého trápení," řekla a chytila se za břicho.

„To mluvíš o svém dítěti? Florence, takhle to nesmíš brát. To malé za to přece nemůže," pronesl Frank s obavami v hlase. „A nejsi tu přece sama. Connor tu s tebou nebývá? Chová se snad k tobě špatně?" Chlapec se otočil na Connora a začal ho propalovat pohledem. Ten doteď mlčky celé scéně přihlížel.

„Jasně, že ne!" Connor zvednul ruce v obranném gestu. „Dělám všechno pro to, aby se tu měla jak v bavlnce a vona se mnou promluví sotva tři slova!"

„Není to Connorova vina, Franku," vstoupila do debaty Florence. „Vše je jen má vina. Jen má vina!" rozplakala se. „Kdybych nebyla tak hloupá, nikdy by se nic z toho nestalo."

„No tak klid, děvče, šš," snažil se ji Frank utěšit. Chvíli jen stál po jejím boku a čekal, až přestane brečet. Connor se mezitím rozhodl vyjít ven a uklidnit se cigaretou. Florence tak zůstala se svým přítelem samotná.

„Už je to lepší?" zeptal se Frank po chvíli.

„Ano, promiň mi to. Je toho na mě hrozně moc," utřela si oči rozklepanou rukou. „Ale jsem tak ráda, že tě vidím. Pověz mi, jak se máte?"

„Tak, jak vždycky. Znáš to," usmál se na ni Frank. „Mamka všem poroučí, otec a Ron od rána do večera pracují, Mary se vzteká a mě všichni nesnáší."

„Takže je vážně všechno pořád stejné?" usmála se dívka konečně.

„To si piš. Akorát ty tam chybíš," řekl smutně Frank. „Bez tebe je Mary až příliš veselá. Trochu mě to děsí," usmál se.

„No jistě. Mary musí být tak šťastná, když jsem teď pryč. Vsadím se, že všem, kdo ji vydrží poslouchat, o mně vykládá jen to nejhorší."

Tomu Frank nemohl odporovat. Byla to totiž pravda, ale to se Florence neodvažoval říct. Proto se snažil urychleně změnit téma.

„Tak tys celou tu dobu, co jsi pryč, žila s Connorem?"

„Ano, Evelyn mě sem přivedla," potvrdila jeho domněnku dívka.

„Ale proč s ním? Odkud ho zná?" zeptal se Frank zmateně. Byl ale rád, že se mu povedlo odvrátit konverzaci jinam.

„Zná se s jeho otcem. Prý pro vás dělal nábytek. Nějaký pan Wood."

„To mi nic neříká. Connor se nikdy nezmínil," pronesl zamyšleně.

„Možná to sám předtím nevěděl," tipla si Florence.

„Asi máš pravdu," řekl váhavě Frank. Pak se rozhodl opět změnit téma. „Tak proto Connor nechodil poslední dobou do hospody tak často? Protože tu teď bydlíš s ním?"

„Myslím, že ano," kývla Florence a smutně se usmála. „Je na mě celou tu dobu moc hodný. Kupuje mi vše, co si poručím, a snaží se se mnou strávit co nejvíc času. A já místo, abych mu byla vděčná, ho většinu času ignoruji. Co je to se mnou?" zavrtěla vztekle hlavou. „Chovám se tak sobecky," řekla se zhnusením v hlase.