Všechno bude v pořádku [R.J.L.]

5. Kapitola

Večer, když jsme šli na večeři, se po nás všichni ohlíželi - teda spíše po Jamesovi. Své stehy obohatil ještě o mudlovskou náplast s autíčky a momentálně z něj byl asi ten nejšťastnější člověk na planetě.

Usadili jsme se na svá obvyklá místa a pustili se do jídla. Nebylo však dvakrát příjemné, že se naším směrem dívali téměř všichni v Síni. Nemohl jsem přehlédnout ani Lilyin smutný pohled na Jamesovo čelo. Očividně nevěděla, že mu dala až takovou ránu. No nic, třeba se mu konečně rozsvítí. Všiml jsem si i Audreyina úsměvu, který jsem jí s radostí oplatil.

V průběhu večeře se u Jamese objevila asi nejméně očekávaná osoba. A ne, nebyl to Snape ale Lily. Na tváři měla smutný výraz a stála přímo u Jamese. Teď už se naším směrem dívali úplně všichni.

"Pottere já- chci se ti omluvit za to, co jsem udělala," sklopila pohled a nám všem bylo jasné, že má na mysli tu ránu.

"Ale má drahá Evansová," mávl nad tím s úsměvem James rukou. Bylo mu úplně jedno, kvůli čemu tu Lily je, hlavně že tu je. "To je v pořádku, něco vydržím," usmál se ještě víc a Lily se lehce úlevně pousmála. "A když už jsme u toho, ty, já, rande?" nahodil svůj balící úšklebek. Lily se zhluboka nadechla, asi, aby těch ran neměl víc.

"Ne Pottere!"

James se s lehkým povzdechem otočil na nás a usmál se od ucha k uchu. Jeho úsměv lehce připomínal úsměv psychopata.

"Viděli jste to? Liluška Květuška za mnou přišla sama od sebe," rozplýval se.

"Ale proč," uchechtl se Sirius. "Kam se to koukáš?" všiml si mého pohledu a otočil se tam. Audrey se na něj lehce usmála. James se samozřejmě otočil taky a jakmile ji spatřil, široce se usmál a zamával a ona mu ukázala palec nahoru.

Potom k ní však přistoupil nějaký kluk, který mohl být tak o rok starší a něco jí říkal. Ona zrudla a stydlivě přikývla. On se potom šťastně usmál a odešel. Audrey se potom otočila zpět ke stolu, ale k nám už pohled nevrátila. Dívala se do svého jídla, v obličeji se červenala a přihlouple se usmívala.

"Tady je někdo zabouchlej," zasmál se Sirius.

"Cože?!" vyjekl jsem.

"No jo, jen se na ni podívej a srovnej to s Dvanácterákem."

Poslechl jsem a podíval se prvně na ni a pak na něj. Oba dva byli v jakémsi transu a přihlouple se usmívali.

"Ona-ona je zamilovaná do... toho kluka?" zeptal jsem se, i když jsem odpověď předem znal.

"Jo, patrně," souhlasil Sirius a strčil si sousto do pusy. "Ale to nevadí, mít ji můžu i tak."

Na tu větu jsem nijak nereagoval a vrtal jsem se ve svých myšlenkách. Bolelo mě u srdce. Byl to zvláštní pocit. Ona je zamilovaná do nějakého cizího kluka! Ale co mi je do toho? Stejně bych ji nikdy nemohl mít, nikoho! Může mi to být jedno! Tak proč mě to tak trápí? Líbí se mi? Možná... Miluju ji? Jo! Ne! Nevím... Byl jsem zmatený.

"Hej Náměsíčníku, posloucháš mě?" zamával mi před obličejem Sirius.

"Co? Jo, ne!" rozhlížel jsem se kolem sebe zmateně.

"Asi pět minut na tebe mluvím a ty jsi mrtvola. Co je s tebou?" prohlížel si mě zadumaně.

"Nic, jen... Jen jsem se zamyslel. Už půjdu do pokoje," zvedl jsem se a odcházel. Slyšel jsem ještě, jak Sirius začal mluvit na Jamese a Petera. To je marný...

V pokoji jsem si vzal knihu a šel si číst do společenky, ve které bylo jen pár lidí, protože byla většina na večeři. Postupně se začala plnit, a já se rozhodl, že se půjdu projít. Na chodbách jsem potkal pouze pár lidí, kteří se vraceli do svých společenských místností. Já jsem však mířil na Astronomickou věž.

Vystoupal jsem všechny schody, přistoupil k zábradlí a naskytl se mi pohled na bradavické pozemky, Prasinky a ještě dál.

Přemýšlel jsem o všem - tím myslím Audrey. Cítil jsem k ní něco víc než přátelství. Nevím, jestli to byla přímo láska, ale něco tomu velmi blízké.