Hned dva problémy naráz

567 37 4
                                    

Pohled Jacka:

Zabušil jsem na první dům, který jsem našel. Malý skromný příbytek co měl nenápadně oprýskané stěny a doškovou střechu... Tedy alespoň s velké části. Některé došky zřejmě chyběly a tak je nahrazovala zlatavá sláma. Jednou rukou jsem zabušil na dveře a druhou jsem pevně svíral Lott v náruči. Na čele měla lesklé kapky potu a oči téměř zavřené. Víčka se jí chvěla a tím mi jasně dávala najevo, že je stále při vědomí. 

Uslyšel jsem pomalé kroky, které se zevnitř blížily až ke starým dveřím z tmavého dřeva. Dveře se mírně pootevřely a vykoukla z nich drobná starší žena, která se na nás dívala se strachem v očích... ,,Co potřebujete?" Zeptala se opatrně a prohlížela si mě i Charlotte od hlavy až k patě. 

,,Potřebuji doktora, prosím vás rychle." Řekla jsem s prosebným pohledem a paní v domě si znovu prohlédla Lott. Pak přikývla hlavou a otevřela nám dveře které vedly rovnou do předsíně. ,,Pojďte dál."

Vešel jsem dovnitř a následoval ženu až k veliké čistě povlečené posteli. ,,Sem ji položte, dojdu pro doktora." Řekla a já ji ihned uposlechl. ,,Děkuji vám mnohokrát, všechno vám vynahradím slibuji." Řekl jsem a ona se na mě s mírným úsměvem na tváři otočila a přikývla hlavou. ,,Zavolám svého muže." Řekla a odešla pryč.

Přisunul jsem si k posteli židli a sledoval povlečení pod Lottie, které pomalu měnilo barvu z bílé na karmínově červenou. Přitiskl jsem jí nasáklé oblečení víc k ráně, ale krev tekla pořád dál. Jakmile jsem tak učinil, Lott sebou mírně cukla a zasyčela bolestí. ,,Promiň" Řekl jsem a druhou rukou chytil tu její. Hladil jsem hřbet její ruky palcem a u toho se na ni díval. ,,Tohle zvládneš Lottie, je to jen takový větší škrábanec." Pousmál jsem se a Lott pootevřela ústa, aby zachrčela něco na způsob souhlasu.

,,Co jste zač?" Zeptal se nějaký chraplavý hlas za mnou. Na krku jsem ucítil chladný dotek kovu. Pomalu jsem otočil hlavu a spatřil mírně rozkročeného muže, co stál kousek od mě s mečem u mého krku. Jednu ruku jsem zvedl, abych mu ukázal že nemám v úmyslu tasit svůj meč. Druhou jsem stále tlačil látku k Charlottinu zranění, aby nevykrvácela. 

,,Nemáme v úmyslu nic špatného, chci jen ošetřit svou ženu." Řekl jsem klidným tónem a sledoval zamračeného muže, který mi zřejmě nevěřil ani slovo. ,,Neptal jsem se na vaše úmysly." Řekl tvrdě a jeho ruka s mečem namířeným na mě se nepohnula ani o píď. ,,Z tohoto směru chodí jen bandité, vrazi a odsouzenci co drancují naši vesnici. Okrádají nevinné občany a vraždí slabé, unášejí děti a nemají soucit s nikým." Řekl a já se na něj díval se stejným klidem, jako před chvílí.

,,To mě mrzí, věřte mi že se o to postarám, jen mi dovolte zachránit moji manželku, umírá a jestli brzy nepřijde lékař a neošetří její zranění, tak ji docela ztratím." Řekl jsem a na konci věty se můj klidný tón změnil v prosebný. Cítil jsem jak se mi chvěje hlas. Do očí se mi nahrnuly slzy nad představou, že bych ji mohl ztratit... ,,Její zranění je příliš vážné." Řekl jsem a muž si ji prohlédl. 

Jeho tvrdý pohled najednou, jakoby zjihl. Sledoval Lott, jak pomalu a těžce dýchá. ,,Tu ženu znám..." Řekl a povolil ruku ve které třímal svou zbraň. Jeho tvář ovšem opět ztvrdla. ,,Ale vás neznám, jste snad vy příčinou jejích zranění?" Zeptal se mě a já prudce zavrtěl hlavou. ,,Je to moje žena." Řekl jsem slabě a on se zamračil. ,,To neznamená že jste jí ty zranění nemohl způsobit sám. Váš meč je celý od krve." Řekl a já se podíval na svůj meč. Ještě aby nebyl po takovém masakru...

,,Dobře, chápu vás. Klidně mě spoutejte, dělejte si se mnou co chcete jen ji prosím nenechte zemřít." Řekl jsem a muž sklonil zbraň. Podíval se na polici kde byl silný konopný provaz. 

Srdce v kleciKde žijí příběhy. Začni objevovat