Psychologist Styles[L.S.] ✔️

15. Kapitola

Happy 28th September!! 💚💙

Louis

Niallova slova mě pronásledovala celou cestu domů a poté i celý zbytek dne. Vážně nechápu, co se to s ním stalo. Hádám ale, že z nás už přátelé nikdy nebudu, s čímž jsem se už celkem smířil.

Tak nějak mi došlo, že prostě ve svém životě nemůžu být šťastný. Osud asi nechce, abych se znovu upřímně usmíval a rozveseloval ostatní. Vždyť je pro mě teď naprosto nemyslitelné, že bych rozveselil sebe, natož ostatní.

Dnes jsem měl mít další sezení se Stylesem, ale ráno jsem se vzbudil s bolestí hlavy a břicha, takže jsem bral jako samozřejmost, že tam dnes prostě nepůjdu, ale prý se sám ochotně nabídl, že přijde k nám domů a sezení proběhne zde.
Abych pravdu řekl, vůbec se mi to nelíbí, jelikož si bude jistě prohlížet můj pokoj a posuzovat různé věci, které zde mám. Můj pokoj je pro mě momentálně snad jediné místo, kde můžu být sám sebou, kde mě nikdo nesoudí.

Jedinou společnost mi tady dělají pavouci na stěně. Heh, vážně teď mluvím halo nějaký podivín, ale předpokládám, že to už je stejně jedno. Většina lidí si o mně teď musí myslet, že jsem divný.

Do ticha mého pokoje se ozve hlasité zaklepání na dveře. Takhle klepe jenom máma. Všichni ostatní se vůbec neobtěžují s klepáním a vždy mi rovnou vrazí do pokoje, jakoby se nic nedělo. Proto si dveře vždycky zamykám. Teď je mám ale odemknuté, protože jsem tak unavený, že bych neměl sílu na to, abych se zvedl a šel je otevřít.

"Dále," řeknu dostatečně hlasitě, aby mě máma slyšela. Hned na to se otevřou dveře a dovnitř vstoupí máma s ustaraným výrazem a flaškou v ruce.

"Tady máš, zlato. Je v tom horká voda, tak si to můžeš dát na břicho, aby tě tolik nebolelo," vysvětlí, když za spatří můj zmatený pohled, kterým propaluju onu flašku. S přikývnutím si ji tedy vezmu a přiložím na holou kůži mého břicha. Úlevně vydechnu nad tím příjemným pocitem a svou pozornost opět stočím k mámě, která stále stojí vedle postele a tiše vyčkává, až jí zase začnu věnovat pozornost.

"Pan Styles přijde asi do půl hodiny, takže se můžeš připravit. Půjde sem k tobě, abys mohl být v posteli, když ti není dvakrát dobře. Zatím zkus ještě zavřít oči a na chvíli usnout. Vzbudím tě," natáhne ruku, aby mi odhrnula ofinu z očí, ale v polovině pohybu se zastaví, když jí dojde, že nechci, aby se mě dotýkala. Její oči zalije smutek, což se snažím statečně ignorovat, ale i tak mi to ještě více zkazí mou náladu.

Chápu, že se o mě chce pořádně postarat. Že mě chce hladit a objímat, ale momentálně není ta správná doba.
Vždy když jsem byl nemocný, máma si vlezla ke mně do postele i přesto, že mohla onemocnět taky, přičemž mě objímala, líbala do vlasů a zpívala ukolébavky, abych usnul.

Chybí mi to. Jistě, že mi to chybí, ale můj strach z doteků mi prostě nedovolí, abych na sebe nechal ostatní sahat, včetně mé mámy. Třeba se to časem zlepší a znovu budu moct obejmout mámu bez toho, aniž bych se bál jejich doteků.

Nakonec tedy zavřu oči, přičemž uslyším otevření a zavření dveří, což značí, že máma již odešla. Pohodlně se uvelebím pod mou peřinou s květinovým povlečením, které jsem si zamiloval hned od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřil. Byla to opravdu láska na první pohled.

🦋🦋🦋🦋

"Lou, vstáváme, zlato." Jsou první slova, která zaslechnu, když se probudím z mého krátkého spánku.

Unaveně otevřu oči, díky čemuž se mi naskytne pohled na mámu s lehkým úsměvem na tváři a Stylese, který stojí vedle mámy s jeho důležitým výrazem, kterým mě občas vážně štve.

"Nechám vás o samotě. Kdyby se něco dělo, tak mě zavolejte," znovu se ozve máma a než jeden z nás stihne odpovědět, je pryč.

Dobře, tohle je celkem trapné. Já jsem tady rozespalý, s rozcuchanými vlasy, vytahanými tepláky a velkým tričkem, přičemž Styles má na sobě košili s černými kalhoty. Nechápu, jak může pořád chodit v košilích. Já je naprosto nenávidím. Jsou tak moc nepohodlné.

"Dobré odpoledne Louisi," jeho rty se zkřiví do jeho obvyklého úsměvu, kterým se usmívá vždy, když máme sezení. Divím se, že ho z toho nebolí pusa.

"Dob-," pokusím se říct, ale můj hlas po spánku mě zradí a zlomí se mi v půli slova. Rychle se tedy natáhnu pro skleničku s vodou, kterou mám položenou vedle postele na nočním stolku a párkrát si loknu.

"Dobré odpoledne," řeknu znovu, tentokrát již bez jakýchkoliv komplikací. Nenávidím můj hlas, který je teď ještě horší než obvykle.

"Pokud nevadí, tak se posadím sem," Styles poukáže na mou židli, která stojí u psacího stolu.

Po mém kladném zamručení si ji přisune až k posteli a přehodí si jednu nohu před druhou. Zmateně se na něj podívám a nadzvednu obočí, jelikož dnes nemá desky, které má vždy u sebe.

"Dnes nebudeme dělat nic moc složitého. Napadlo mě, že když si nemocný, tak si můžeme jen tak popovídat a více se poznat. Nechci tě zatěžovat otázkami, na které stejně nechceš odpovídat," začne si uvolňovat kravatu, kterou má kolem krku.

Nejsem si jistý, jestli je tohle chování profesionální, což mi momentálně ale nevadí, protože jsem rád, že si se mnou chce někdo povídat. Jdeme poznat mého psychologa.

Hi guys, znovu vás po delší době zdravím u nové kapitoly. Vážně jsem ji dnes chtěla vydat, tak jsem se hecla a napsala jsem ji.

Mějte se hezky a zatím byee <3

All the love     E