Psychologist Styles[L.S.] ✔️

18. Kapitola

Louis

"Je všechno v pořádku, Louisi?" zeptá se mě Styles hned poté, co Niall odejde pryč. Má ruka stále spočívá na mé hrudi, díky čemuž mohu cítit, jak rychle mi buší srdce.

"Nevím," odpovím popravdě a spojím s ním pohled. Něco v jeho očích mě vždy dokáže rychle uklidnit. Vždy se na mě dívá se starostí a ochotou pomoct, což pro mě opravdu hodně znamená. Díky tomu jde vidět, že mu jde vážně o to, abych se cítil lépe.

"Kdo to byl?" položí mi další otázku a více se ke mně přiblíží, takže od sebe stojíme asi jen metr. "Tedy jestli ti nevadí odpovědět," dodá, aby mě ujistil, že je na mně, jestli mu to chci říct. Přesně tohle mám na něm opravdu rád. Nikdy mě do ničeho netlačí a vždy mě nechá, abych se rozhodl.

"Můj bývalý nejlepší kamarád," řeknu po chvíli a pohledem uhnu na špinavou podlahu supermarketu. I přesto že se snažím, přenést se přes to, že mě Niall už nebere jako kamaráda, to pořád bolí, protože je to pořád čerstvé.

"Niall," zaslechnu Stylese, jak si zašeptá sám pro sebe. Celkem se divím, že si ho pamatuje. Zmínil jsem se o něm jen jednou a to krátce. Určitě musí mít hodně jiných pacientů, ale i tak si pamatuje i tohle.

"Každopádně jsem rád, že opravdu děláš to, na čem jsme se dohodli. Věřím, že čím více budeš chodit mezi lidi, tím lépe se budeš cítit," věnuje mi jeho velký úsměv, přičemž si prohrábne své kudrnaté vlasy.

"No, došlo mi, že když budu sedět doma, tak tím nic nedokážu si lepší bude, když se začnu opravdu snažit," svěřím se mu se svými dřívějšími myšlenkami.

"To vážně rád slyším, Louisi. Jen tak dál a vše bude lepší," jeho obličej se celý rozzáří. Jsem rád, že jsem mu svým rozhodnutím udělal až takovou radost.

"To doufám," přikývnu s malým úsměvem. "Omlouvám se, ale už budu muset jít. Máma se o mě už určitě musí bát a já už bych byl taky raději doma než tady."

"No jistě. Omlouvám se, že jsem tě takto zdržel. Pokud bys ale chtěl, tak bych tě mohl vzít autem domů. Byl bys doma rychleji a tvá máma by se o tebe nemusela tak strachovat," nabídne se, načež se zamračím. Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad. Ale na druhou stranu, co by se mohlo stát? Stylesovi už věřím a navíc má pravdu s tím, že budu dříve doma a máma nebude tolik vyšilovat.

"Tak... Tak dobře, ale ještě musím vzít pár věcí a poté je zaplatit," souhlasím nakonec. Styles proti tomu naštěstí nemá, takže se mnou projde zbytek regálů a společně se dostaneme k pokladnám.
Narozdíl ode mě má u sebe jen zmrzlinu a dvě balení čokolády. Tohle vypadá na filmový den.

Pustím ho jako prvního, aby nemusel čekat za mnou a za chvíli už oba vycházíme s našimi nákupy ven z obchodu. Taška v mých rukou je celkem těžká a momentálně jsem vážně vděčný za odvoz, který mi Styles nabídl. Protože kdybych měl jít s tímto nákupem až domů, nejspíš by mi upadla ruka.

Za klidného ticha se dostaneme k černému Mercedesu, který stojí na úplném kraji parkoviště. Styles mi otevře dveře spolujezdece, načež mu poděkuju a vlezu dovnitř. Tašku s nákupem hodím dozadu na sedadla a pohodlněji se usadím na kožené sedačce.

"Děkuju moc, že mě takhle bereš. Nejspíš bych umřel, kdybych měl ten nákup tahat až domů," řeknu, když se oba připoutáme a Styles nastartuje. Hned poté zapne rádio a jeho pohled skončí na mé osobě.

"Nemusíš mi děkovat, Louisi. Jsem rád, že tě mohu vzít. Alespoň si můžeme popovídat," rychle se na mě podívá, ale rychle svůj pohled stočí zpátky k silnici před námi, abychom nenabourali.

"Tak dobrá, ale i tak ještě jednou děkuju," podívám se na něj, díky čemuž se mi naskytne pohled na jeho obličej z profilu. Je mírně zamračený a mezi zuby kouše jeho ret, jak moc se soustředí na řízení. Je celkem vtipné sledovat mého psychologa, který se teď tváří jako kdyby dělal tu nejdůležitější věc na světě a přitom jen řídí auto. Bohužel to neudržím a tiše se zasměju, načež si pusu překryju dlaní, aby mě neslyšel, jelikož by to bylo opravdu trapné.

"Co je tady tak vtipného?" zeptá se mě celý zmatený.

"Nic. Jen jsi se tvářil, jako kdyby jsi dělal nějakou hrozně důležitou věc," řeknu nakonec a to už to nevydržím a začnu se nahlas smát, až si položím ruku na břicho.

"Oh. Nesměj se mi. Při řízení se musím soustředit," ohradí se, přičemž si všimnu, že se ale usmívá taky.

"Dobrá. Omlouvám se, pane Stylesi," pokroutím hlavou a čelem se opřu o studené okno auta.

Zbytek cesty probíhá v tichu, které přerušuje hudba z rádia. U některých písniček mám opravdu velké nutkání, zpívat si s nimi, ale stydím se za svůj hlas, takže raději zůstanu potichu.

"Tak ještě jednou děkuju za odvoz," poděkuju mu, když zastaví před mým domem.

Natáhnu se dozadu, odkud si vezmu tašku plnou jídla a otevřu dveře, abych mohl vystoupit.

"Za nic, Louisi. Užij si zbytek odpoledne." Oba dva se na sebe usmějeme, čímž naše konverzace skončí a já se rozejdu ke dveřím domu.
Tohle byl opravdu zajímavý nákup.

Hi my angels, doufám, že se vám dnešní kapitola líbila <3

All the love     E