Poslední ledový drak-S láskou, Rebeca

30. Bez duše

"Ahoj, Jamie."

"Ahoj, Rebeco." Po zádech mi přeběhl mráz. Způsobila to Rebeca?

Chvíli jsme na sebe koukali, mezitím se Black Angel rozešel k Rebece a otřel se jí do trička.

"Vypadá to, že tě rád. vidí." Řekl jsem.

"Asi jo." Řekla stejným tónem jako já.

"Taky tě rád vidím." Dodal jsem. Ale ona už nic neřekla. Já jsem to 'skončil', neměla by tohle říkat spíš Rebeca?

Jemně jsem přitáhl Black Angela k sobě a poprosil Rebecu, aby šla pryč z cesty. Odpověď se mi dostala taková, že chtěla vzít Black Angela ven, jestli nemůže jít se mnou. Vrazil jsem jí vodítko do ruky.

Na louce jsem se držel několik metrů od Rebeci. Neměl jsem chuť si s ní nějak povídat. Přišlo mi zajímavé, že jakmile jsem jí řekl, že jí žádný čas dávat nehodlám, protože ten vztah, který mezi námi byl nechci, je v pohodě. Žádné kruhy pod očima, úsměv na tváři. Je teď šťastná? Musel jsem přemýšlet.

"Um.. já už asi půjdu, tak se měj."

"Ahoj." Už se ke mě napřahovala, aby mi dala pusu na tvář, ale já se otočil a odešel. Vlastně úplně nechápu, co dělám. Já jsem jí řekl, že to skočilo, ale vadí mi, že spolu nejsme, a přesto se jí straním a odvracím se, když mě chce políbit, byť je to jen letmo na tvář.

Pomalu jsem se plahočil na kopec, ležící asi kilometr za stájí. Posadil jsem se na úplný vrcholek- ne že by byl nějak vysoký, je to malý kopeček.- a rozhlédl se kolem sebe. Viděl jsem dvě malé tečky, nejspíš to byla Rebeca a Black Angel.

Jak se nám to jen mohlo takhle zkazit? Nestačilo, že jsem dvakrát prakticky umřel, že Rebecu málem zabili, že je Sebasian mrtvý a že zemřela třetina naší školy? Ještě musím přijít o holku, kterou miluju víc jak vlastní život? Můžu si za to sám.

Po tvářích se mi začaly koulet slzy a z úst se mi dral tichý vzlyk. Slyšel jsem něčí kroky. Rychle jsem si otřel tváře a ze vzlyku udělal falšované zívnutí.

"Neskrývej to." Ozvala se osoba, které patřily kroky.

"Co tím myslíš?" Dělal jsem jakoby nic.

Tess se posadila vedle mě a položila si hlavu na mé rameno. "Včera jsme s Rose a Rebecou byly ve městě. Když jsme se šly kolem hospody, a následně i cukrárny, začala plakat a málem se tam zhroutila." Řekla.

" Proč?" Zeptal jsem se, i když jsem věděl odpověď.

"Nedělej že nevíš. Ona tě miluje, Jamie! A jak jsem viděla, ty miluješ jí. Je jenom na tobě, kdy za ní půjdeš a řekneš jí to. Ale radím ti, udělej to brzy, jinak budeš litovat, Jamie." Poplácala mě po zádech a zvedala se k odchodu.

"Miluju jí, no. Ale když už něco řeknu, tak za ní nebudu hned dolejzat. Vypadal bych jako idiot."

"A když se trápíš a brečíš, vypadáš ještě jako větší idiot." Řekla naštvaně a hlasitěji, než měla v plánu. Otočila se, jestli jí někdo neslyšel, ale nikdo nebyl v dostatečné blízkosti. "Už si přišel o Sebastiana, nechtěj přijít i o Rebecu. Přemýšlej, Jamie." Už se definitivně otočila a odkráčela pryč. V tom okamžiku jsem se chtěl zvednout a hned běžet za Rebecou, a říct jí, jak moc jí miluju. Políbit jí, obejmou a už nikdy jí nepustit. Ne. Ne, dej tomu čas. Vypadá bez tebe šťastně. Ještě počkej, nabádal mě hlas uvnitř mě.

*o dva týdny později*

Otevřel jsem oči. V pokoji byla tma, ale zpoza dveří od koupelny zářilo světlo. Když jsem se zaposlouchal, slyšel jsem tiché vzlykání. Teď byl ten čas, kdy jsem jí měl říct, že jí miluju a políbit jí. Ale zachoval jsem se jako idiot.

Vykopl jsem nohy z postele a šel zaklepat na dveře. Po několika minutách se otevřely. Rebeca stála těsně přede mnou. Na tváři měla úsměv, na tvářích neměla žádné stopy slz. Vypadala, že má veselou náladu. Ale její oči říkali něco jiného. V koutcích měla ještě slzy, které se draly ven, ale Rebeca je úspěšně držela v očích. "Jo?" Řekla. Následovala dlouhá pomlka.

Strašně moc tě miluju a potřebuju tě, nedokážu tě každý den potkávat, aniž bych tě mohl políbit, a nechci se dál trápit kvůli tomu, že jsem se choval jako idiot a řekl ti, že tohle nechci. Probíhalo mi hlavou. "Potřebuju na záchod." Odpověděl jsem.

Rebeca prošla okolo mě a zalezla do své postele. Zavřel jsem za sebou dveře a posadil se na záchod. Obličej jsem si schoval do dlaní. "Vážně jsem tohle řekl?" Zašeptal jsem sám pro sebe. Ze zavřených očí se opět chtěli dostat slzy, ale nedovolil jsem to. Když to zvládla Rebeca, zvládnu to i já. Rebeca se taky trápí, není beze mě šťastnější. Nebo je pro její pláč jiný důvod? Ne, to by mi to Rose nebo Tess řekla, ale tohle je pouze mezi námi, do tohohle se holky nepletou.

Řekl bych, že tak po půl hodině jsem z koupelny vylezl a zajel rovnou do postele.

Z dálky se ozýval dívčí smích, který se pomalu blížil. Dotyčná mě chytla za ruku a otočila mě směrem k sobě. Rebeca, s rozpuštěnými vlasy a v bílých šatech, vypadala krásně a šťastně. Skočila mi do náruče. "Můžeme jít s divokými koňmi nebo s jednorožci." Zašeptala mi do ucha. "Můžeme být volní." Odpověděl jsem. I já jse byl šťastný. Rebeca se vymanila z mého sevření a rozběhla se po velké rozkvetlé louce směrem k lesu. Začala si prozpěvovat a stále poskakovala ke kraji lesa.
"Rebeco! Rebeco počkej!" Rozběhl jsem se za ní, ale ona už byla pryč. "Rebeco? Rebeco!"

Vzbudil jsem se zpocený a unavený. Vylítl jsem z postele a rozhlédl se kolem sebe. Rebeca tu nebyla, ale místo ní tu byla Rose. Pozorovala mě nevěřícným pohledem.

"Kdy už jí to konečně řekneš, místo toho aby jsi křičel její jméno ze spaní, a po škole chodil jako tělo bez duše?" " Já nevím jak." Odpověděl jsem. Rose mě chytla kolem krku a objala mě.

"To zvládneš."