~Twenty-six~

633 25 0
                                    

Pořád jsem musela myslet co mi má máma nabídla, ano byla bych ráda,kdybych se vrátila do mého rodného města, ale tolik trápení a smutku jsem tam nechala mi moc k tomu, abych se vrátila aspoň na týden nepřidává.
Upřímně, abych řekla ani jsem neměla sílu odepisovat na tolik e-mailů co mi přišlo během tohoto rána.
Nevím proč, ale pořád mám v hlavě to jak se mi Dylan omlouval, myslím si, že ho to vážně mrzí...
Jsem opravdu ze všeho otrávená a unavená odjela jsem za prací a myslela, že už tohle přestane, ale je to čím dal tím horší, ale na druhou stranu se s tím vypořádat musím sama ať se mi to líbí nebo ne, asi z toho zachvíli zešílím..

Oblékla jsem si sportovní oblečení a šla si zaběhat. Doufám, že se mi nachvíli vše špatné vykouří z hlavy.
Doběhla jsem k takovému malému jezírku vyndala jsem si sluchátka z uší a užívala si ten božský klid.
Ale vše netrvá věcně a za mými zády se ozval ten božský sladký hlášek.

,,Emily?" Rychle jsem se otočila a hned se rozeběhla abych ji mohla obejmout.

,,Co tu děláš? Co Jack ví o tom že jsi tu?"

,,Ježiši ví a co ty jak se máš?"

,,Jojo skvěle" zkoušela jsem upřímný úsměv ale moc mi to nešlo

,,Emily víš že předemnou nemusíš mít žádný tajnosti?" Zvedla obočí a koukala se na mě vražedným pohledem.

,, Pojď ke mně domů a půjdeme se najíst mám hlad" rychle jsem to zakecala a šli jsme společně s mojí nejlepší kamarádkou Jessicou ke mně.

Zřejmě asi tuším kdo ji vyslal za mnou aby mě šla přemluvit abych se vrátila...

Moje máma...

No leave me... Where stories live. Discover now